Dědictví, které jsem nikdy nechtěla: Příběh o dluzích mé matky

„Ty to prostě nechápeš, Lucie! Vždyť je to jen pár papírů, podepiš to a bude klid!“ křičela na mě máma v kuchyni našeho malého bytu v Ostravě. Její hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Stála jsem u dřezu, ruce sevřené v pěst, a cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek i bezmoc. Bylo mi dvacet čtyři a právě jsem zjistila, že máma má dluhy přes půl milionu korun – a že je chce převést na mě.

„Ne, mami. Už toho mám dost! Celý život za tebe někdo platí účty. Táta, strejda Petr, dokonce i babička prodala prsteny, abys měla na nájem. A teď já? Proč bych měla platit za tvoje chyby?“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tvářích.

Máma se zhroutila na židli a začala plakat. „Já neměla jinou možnost… Všechno je drahé, práce není… Ty nevíš, jaké to je!“

Ale já věděla. Věděla jsem, jaké to je žít ve stínu někoho, kdo nikdy nepracoval, kdo si vždycky našel někoho, kdo ho zachrání. Od dětství jsem sledovala, jak máma žije z dávek, půjček a přízně různých mužů. Nikdy jsem ji neviděla vstávat do práce nebo se snažit něco změnit. Když jsem byla malá, záviděla jsem spolužačkám z gymplu jejich normální rodiny – večeře u stolu, společné dovolené, klid.

U nás byl vždycky chaos. Máma byla buď smutná, nebo vzteklá. Peníze mizely rychleji než sníh v březnu. Když už nebylo co prodat ani koho poprosit, přišla řada na mě. „Jsi moje dcera, Lucie. Rodina si musí pomáhat,“ říkala mi často.

Ale kde je ta hranice? Kdy už to není pomoc, ale zneužívání?

Ten den v kuchyni byl zlomový. Máma mi podstrčila smlouvu o převzetí dluhu. Prý jen formalita – „stejně to nikdy nebudeš muset platit“. Ale já věděla své. Věděla jsem, že pokud podepíšu, skončím jako ona – v pasti dluhů a výmluv.

Odešla jsem z bytu a toulala se po sídlišti. Volala jsem kamarádce Janě: „Nevím, co mám dělat. Máma chce, abych převzala její dluhy. Vyhrožuje mi, že když jí nepomůžu, skončí na ulici.“

Jana mlčela a pak řekla: „Lucko, tohle není tvoje vina. Musíš myslet i na sebe.“

Ale jak mám myslet na sebe, když mě celý život učili dávat přednost druhým? Když mě vychovávala žena, která nikdy nepoznala odpovědnost?

Další týdny byly peklo. Máma mi volala každý den, posílala SMS plné výčitek i proseb. „Jsi bezcitná! Co jsem ti udělala?“ psala mi v noci. Já mezitím chodila do práce do knihovny a snažila se soustředit na katalogizaci knih – ale v hlavě mi pořád zněl její hlas.

Jednou večer jsem přišla domů a našla mámu sedět na schodech před domem. Byla rozcuchaná a uplakaná.

„Prosím tě… Pomoz mi… Už nevím kudy kam,“ šeptala.

Sedla jsem si vedle ní a poprvé v životě jí řekla pravdu: „Mami, já tě mám ráda. Ale nemůžu za tebe žít tvůj život. Nemůžu platit za tvoje chyby.“

Rozplakala se ještě víc. „Já už nemám nikoho…“

„Máš mě,“ odpověděla jsem tiše. „Ale jen jako dceru. Ne jako banku.“

Následující týdny byly plné hádek i ticha. Máma se mnou přestala mluvit úplně. Slyšela jsem od sousedky paní Novotné, že prý odešla k nějakému známému do Karviné.

Bylo mi smutno i úlevně zároveň. Poprvé v životě jsem cítila svobodu – ale i vinu.

Začala jsem chodit k psycholožce. Učila mě říkat „ne“ bez pocitu viny. Učila mě rozpoznat hranice mezi pomocí a sebepoškozováním.

Jednou večer mi přišla SMS od mámy: „Odpusť mi.“

Nevěděla jsem, co odepsat. Odpustit? Můžu vůbec odpustit člověku, který mě celý život využíval?

Dnes je to už rok od chvíle, kdy jsem odmítla převzít její dluhy. Máma žije někde jinde, občas si napíšeme pár vět. Já mám novou práci v knihkupectví a poprvé v životě šetřím peníze na vlastní bydlení.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Udělala jsem správně? Může být člověk dobrým dítětem i tehdy, když odmítne nést cizí břemeno? Co byste udělali vy na mém místě?