Dala jsem dceři domov, ale její manžel ho chce prodat. Co byste dělali na mém místě?

„To snad nemyslíš vážně, Martine!“ vyhrkla jsem, když jsem zaslechla jeho slova z kuchyně. Stála jsem za dveřmi a slyšela, jak moje dcera Jana tiše šeptá: „Ale mami by to ublížilo…“ Martinův hlas byl tvrdý: „Potřebujeme větší byt. Tenhle prodáme a koupíme něco nového. Stejně je to napsané na tebe, ne na ni.“

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce tak silně, že jsem měla pocit, že mě každou chvíli zradí. Všechno se mi v hlavě promítlo jako film: jak jsem před dvaceti lety začala šetřit každou korunu, když byla Jana ještě malá holčička s copánky a smíchem, který dokázal rozjasnit i ten nejtemnější den. Pracovala jsem tehdy jako učitelka v mateřské školce v Plzni a po večerech jsem chodila uklízet do kanceláří, abych jí jednou mohla dát něco víc než jen lásku – domov.

Byla jsem na všechno sama. Její otec nás opustil, když bylo Janě pět. Nezbylo mi nic jiného než zatnout zuby a jít dál. Každý měsíc jsem ukládala pár stovek stranou. Když Jana nastoupila na gymnázium, koupila jsem malý byt 2+1 v paneláku na Slovanech. Nebyl to žádný zázrak, ale byl náš. S Janou jsme ho společně malovaly, lepily tapety a vybíraly nábytek v bazarech. Pamatuju si, jak jsme se smály nad starou pohovkou, kterou jsme táhly do třetího patra bez výtahu.

Když se Jana vdala za Martina, byla jsem šťastná. Přála jsem jí rodinu, kterou já nikdy neměla. Byt jsem jí přepsala k jejím třicátinám – chtěla jsem, aby měla jistotu a nemusela se bát budoucnosti. Martin byl tehdy milý, pozorný a zdál se být správným chlapem. Jenže poslední rok se všechno změnilo.

Martin začal podnikat a najednou mu byl náš panelák malý. Chtěl něco lepšího – novostavbu na okraji města, hypotéku na dvacet let a velkou kuchyň s ostrůvkem. Jana byla nejdřív proti, ale Martin ji pomalu přesvědčoval. „Máš přece ten byt od mámy, prodáme ho a máme základ,“ říkal jí často.

Jednoho večera mě Jana pozvala na kávu. Seděly jsme u stolu a ona nervózně míchala lžičkou v hrnku. „Mami… Martin chce tenhle byt prodat. Prý bychom mohli začít znovu.“

Podívala jsem se na ni a viděla v jejích očích slzy. „A co chceš ty?“ zeptala jsem se tiše.

„Já nevím… Je to tvůj dar. Ale Martin říká, že je to naše šance.“

V tu chvíli jsem cítila bezmoc jako nikdy předtím. Všechno, co jsem budovala, bylo najednou v ohrožení. Nešlo jen o cihly a omítku – šlo o vzpomínky, o bezpečí, které jsem Janě chtěla dát.

Začaly hádky. Martin mi vyčítal, že držím Janu zpátky. „Chcete žít v minulosti? Nebo chcete jít dál?“ křičel jednou při rodinné večeři. Jana mlčela a já měla chuť mu říct všechno, co si myslím – že domov není jen místo, ale pocit bezpečí a lásky.

Začala jsem pochybovat o sobě i o svém rozhodnutí byt přepsat. Možná jsem měla být opatrnější. Možná jsem měla byt nechat napsaný na sebe a Janě ho jen půjčit… Ale chtěla jsem jí důvěřovat.

Jednou večer mi Jana volala: „Mami, Martin už hledá realitku. Já nevím, co mám dělat.“

„Janičko,“ řekla jsem jí do telefonu se slzami v očích, „tohle je tvůj domov. Rozhodni se podle sebe, ne podle něj.“

Další dny byly plné napětí. Martin mi přestal zdravit, když jsme se potkali na chodbě. Jana byla smutná a unavená. V práci jsem byla jako tělo bez duše – kolegyně si všimly, že nejsem ve své kůži.

Jednoho dne přišla Jana s kufrem ke mně domů. „Mami… já už to nevydržím. Martin mě nutí podepsat smlouvu o prodeji.“ Objala jsem ji a cítila její třesoucí se ramena.

Seděly jsme spolu dlouho do noci a povídaly si o všem – o dětství, o snech i o strachu z budoucnosti. Nakonec Jana řekla: „Já ten byt nechci prodat. Je to jediné místo, kde se cítím doma.“

Druhý den ráno šla za Martinem a řekla mu to narovinu. Byla připravená i na to nejhorší – že ji opustí nebo že bude muset začít znovu sama.

Martin zuřil. Vyhrožoval rozvodem i tím, že bez peněz z bytu nikdy nebudou mít lepší život. Ale Jana vydržela.

Dnes je to už pár měsíců od té doby. Jana s Martinem spolu zatím zůstali, ale jejich vztah je napjatý jako struna. Já se snažím být oporou, ale někdy mám pocit, že všechno moje úsilí bylo zbytečné.

Přemýšlím: Udělala jsem chybu tím, že jsem dceři dala domov? Měla bych bojovat za to, co jsem vytvořila – nebo nechat Janu rozhodnout sama? Co byste dělali vy na mém místě?