Tři porody za jeden rok: Můj boj o přijetí, lásku a vlastní hodnotu

„To snad není možné, že jsi zase těhotná?!“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco malý Honzík v postýlce plakal a já jsem se snažila nebrečet s ním. Bylo mi dvacet čtyři a během jediného roku jsem porodila tři děti – ne, nejsou to trojčata. První byl Honzík v lednu, pak přišla nečekaná dvojčata – Eliška a Terezka – v prosinci téhož roku. Všichni v našem malém městečku na Vysočině si na mě ukazovali prstem.

„To je ta, co má tři děti za rok…“ šeptaly sousedky na poště, když jsem si šla vyzvednout balík s plenkami. Všude jsem cítila pohledy – v obchodě, na hřišti, dokonce i v čekárně u dětského lékaře. Můj muž Petr se snažil být oporou, ale i on byl pod tlakem. Jeho rodiče nám vyčítali, že jsme nezodpovědní, že jsme si měli dávat pozor. „Tohle není normální, Lucie,“ říkala mi tchyně s ledovým klidem, když jsem přišla s holčičkami z porodnice. „Co si o vás lidi pomyslí?“

Ale já jsem věděla své. Nikdo neviděl ty noci, kdy jsem seděla na zemi mezi postýlkami a modlila se, aby aspoň jedno dítě spalo. Nikdo neviděl, jak jsem brečela do polštáře, když Petr musel na noční do fabriky a já zůstala sama se třemi miminky. Nikdo neviděl, jak mě bolela záda, ruce i duše.

Jednou večer, když už byly všechny děti konečně v posteli a já seděla v kuchyni s hrnkem studeného čaje, přišla máma. „Lucinko,“ začala tiše, „já vím, že to máš těžké. Ale proč jsi nám to neřekla dřív? Proč jsi to všechno dusila v sobě?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Možná proto, že jsem se styděla. Styděla jsem se za to, že jsem nezvládla plánovat svůj život tak, jak by se slušelo. Styděla jsem se za to, že jsem byla unavená a někdy i naštvaná na vlastní děti. Styděla jsem se za to, že jsem nebyla ta dokonalá máma z časopisů.

Jednou ráno mě zastavila sousedka paní Novotná před domem. „Lucie,“ řekla a podívala se mi do očí, „já vás obdivuju. Já měla dvě děti po sobě a myslela jsem, že se zblázním. Vy máte tři za rok a pořád jste tu.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že mě někdo vidí jinak než jen jako tu „nezodpovědnou“.

Ale nebylo to jen o pohledech lidí. Bylo to i o penězích. Petr bral směny navíc, ale stejně jsme počítali každou korunu. Plenky, sunar, oblečení – všechno stálo víc, než jsme si kdy dokázali představit. Jednou nám došly peníze na elektřinu a já musela volat na úřad s prosbou o pomoc. „To jste si měla rozmyslet dřív,“ řekla mi úřednice bez špetky soucitu.

Začala jsem šít dětem oblečení ze starých triček a prodávat domácí koláče na trhu. Každý den byl boj o přežití – nejen finančně, ale hlavně psychicky. Když byly holčičky nemocné a Honzík měl horečku, připadala jsem si jako nejhorší matka na světě.

Jednou v noci jsem seděla u postýlky Elišky a šeptala jí: „Promiň mi to všechno…“ Slzy mi tekly po tváři a měla jsem chuť utéct někam daleko. Ale pak se Eliška usmála ze spaní a já věděla, že musím vydržet.

Petr byl často unavený a podrážděný. Hádali jsme se kvůli hloupostem – kdo koupí mléko, kdo vynese koš. Jednou bouchl dveřmi tak silně, až se Honzík rozplakal. „Já už nemůžu,“ řekl mi zoufale. „Já taky ne,“ odpověděla jsem mu poprvé upřímně.

Začali jsme spolu víc mluvit. O strachu, o únavě, o tom, jak moc nás tíží pohledy ostatních i vlastní výčitky. Pomalu jsme si odpouštěli – sobě navzájem i sami sobě.

Jednoho dne přišel dopis od mé kamarádky Jany z gymplu: „Luci, jsi neskutečně silná ženská. Kdybych byla blíž, pomohla bych ti s dětmi.“ Poprvé po dlouhé době jsem se rozplakala štěstím.

Dnes už jsou děti větší a já vím jedno – přežila jsem to hlavně díky nim. Díky nim jsem našla sílu odpustit sama sobě i těm, kteří mě soudili.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč je pro nás tak těžké přijmout chyby druhých? Proč místo pomoci radši soudíme? Možná bychom měli začít u sebe… Co myslíte vy?