Když cizí děti vstoupí do vašeho života: Přiznání jedné tety, která chrání své dítě

„Mami, proč mě zase budou navštěvovat?“ Ema se na mě dívá s očima plnýma obav, zatímco v kuchyni slyším zvuk auta na příjezdové cestě. Vím, že je to Lenka, manželova sestra, a její dvě děti – Tomáš a Klára. Vždycky když přijedou, v domě zavládne chaos. Ema se stáhne do svého pokoje a já předstírám úsměv, i když uvnitř mě to sžírá.

„Neboj se, Emičko, tentokrát to zvládneme spolu,“ šeptám jí a pohladím ji po vlasech. Ale sama sobě lžu. Vím, že to nezvládnu. Vím, že až Tomáš začne házet polštáře po obýváku a Klára začne Emu popichovat kvůli jejím brýlím, budu zase stát v koutě a doufat, že to nějak přejde.

Lenka vtrhne do dveří s hlasitým smíchem. „Ahoj, Ivetko! Tak co, jak se máte?“ Její hlas je vždycky o něco hlasitější než by bylo nutné. Děti se rozběhnou po bytě jako tornádo. Manžel Petr je v práci, takže všechno je na mně.

„Ema, pojď si hrát!“ volá Klára. Ema se neochotně zvedne a jde za nimi. Slyším jejich kroky na schodech a pak už jen tlumené hlasy. Snažím se soustředit na přípravu kávy, ale každé jejich slovo mě bodá do srdce.

„Ty máš ale ošklivé brýle,“ směje se Klára. „A proč máš tak divné vlasy?“ Tomáš přidává: „Moje máma říká, že jsi rozmazlená.“

Chci zasáhnout, ale Lenka mi právě vypráví o svém novém zaměstnání. „Víš, jak je to dneska těžké najít práci? Já jsem ráda za každou korunu.“ Přikyvuji, ale v hlavě mi hučí krev. Slyším Emu, jak potichu říká: „Nechte mě být.“

Po návštěvě nacházím Emu uplakanou v pokoji. „Proč jsou na mě tak zlí?“ ptá se mě. Objímám ji a slibuji jí, že příště to bude jiné. Ale bude?

S Petrem o tom mluvím večer. „Musíš si s Lenkou promluvit,“ říkám mu. On jen mávne rukou: „To jsou děti, Iveto. Oni si to vyříkají.“

Ale nevyříkají. Další návštěva je ještě horší. Tomáš rozbije Emě oblíbený hrníček a Klára jí schová plyšáka. Ema už ani nechce chodit domů ze školy.

Jednoho dne už to nevydržím. Když Lenka přijde s dětmi a Tomáš začne házet Emě věci z okna, zakřičím: „Dost! Tohle už není normální! Vaše děti ubližují mé dceři!“

Lenka ztuhne. „Cože? To snad nemyslíš vážně! Tomáš by nikdy…“

„Ale ano! Viděla jsem to! Klára Emu šikanuje a Tomáš jí ničí věci! Už toho mám dost!“

V místnosti zavládne ticho. Děti se zastaví a dívají se na mě s otevřenou pusou. Lenka rudne vzteky. „Tak jestli ti moje děti vadí, tak sem chodit nebudeme!“ prskne a sbalí děti.

Když odejdou, cítím úlevu i vinu zároveň. Petr přijde domů a já mu všechno vyprávím. „Měla jsi pravdu,“ řekne nakonec tiše. „Ale teď bude v rodině dusno.“

Týdny nikdo nevolá ani nepíše. Ema je klidnější, ale já mám výčitky svědomí. Opravdu jsem to musela řešit takhle? Neměla jsem být trpělivější? Nebo jsem konečně ochránila své dítě?

Jednou večer mi Ema řekne: „Mami, děkuju, že ses mě zastala.“ A já vím, že jsem udělala správnou věc.

Ale kde je ta hranice? Kdy už rodinná soudržnost nesmí být důležitější než bezpečí vlastního dítěte? Co byste udělali vy na mém místě?