„Nikdy tě nenechám nastěhovat do svého bytu!“ – Příběh o boji za důstojnost ve stínu tchyně

„Ivano, tohle je můj byt a nikdy ti ho nedám! Nikdy se tě nezbavím, když tě sem pustím!“ křičela na mě paní Anketa, moje tchyně, zatímco jsem stála v předsíni jejího druhého bytu na Vinohradech. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly. Můj muž Petr stál vedle mě, ale mlčel. V jeho očích jsem viděla bezmoc a stud.

Před týdnem jsme přišli o náš malý podnájem na Žižkově. Majitelka se rozhodla byt prodat a my jsme měli měsíc na vystěhování. Petr přišel před půl rokem o práci v tiskárně a já jsem na mateřské s naší dvouletou dcerkou Eliškou. Na účtu jsme měli posledních pár tisíc a představa, že skončíme někde v azylovém domě, mě děsila k smrti.

„Mami, prosím tě, je to jen na pár měsíců, než si najdu práci a něco našetříme,“ zkoušel to Petr opatrně. Ale jeho matka byla neoblomná.

„Já jsem si ten byt šetřila celý život! Je to moje jistota! A ty tvoje děti… vždyť mi všechno zničíte! A co když mi pak nebudeš chtít vrátit klíče?“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem věděla, že mě nemá ráda. Od začátku našeho vztahu s Petrem mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. Když jsem otěhotněla, řekla mi do očí: „To dítě ti nezachrání vztah.“ A teď, když jsme opravdu potřebovali pomoc, byla ještě tvrdší.

Odešli jsme s Petrem do deště. Eliška spala v kočárku a já jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. „Co budeme dělat?“ šeptala jsem Petrovi. Mlčel. Věděla jsem, že ho to bolí stejně jako mě, ale jeho hrdost mu nedovolila plakat přede mnou.

Další dny byly jako zlý sen. Volali jsme známým, hledali podnájmy, ale všechno bylo drahé nebo už obsazené. Moje maminka bydlí v malém panelákovém bytě v Kladně a sama má sotva na nájem. Petrův otec zemřel před lety a jeho sestra Jana žije s rodinou v Brně.

Jednou večer jsme seděli u stolu v kuchyni a Petr najednou řekl: „Ivano, možná bychom měli jet za Janou do Brna. Aspoň na chvíli.“

„A co práce? Co školka pro Elišku? Všechno tady necháme?“ ptala jsem se zoufale.

„Nevím… Ale tady nemáme nic.“

V tu chvíli zazvonil telefon. Byla to Jana.

„Petře, máma mi volala. Prý jste ji žádali o byt a ona vás odmítla? Co se to u vás děje?“

Petr jí všechno vysvětlil. Jana byla v šoku. „To snad není možné! Máma má dva byty a vy jste její jediný syn! Já bych vás vzala hned, ale máme doma taky plno… Ale zkusím s ní promluvit.“

Další den nám Jana volala zpět. „Mluvila jsem s mámou. Je neoblomná. Prý jí Ivana nikdy neseděla a že byste jí prý zničili byt.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Co jsem jí kdy udělala? Proč mě tak nenávidí?

Začali jsme hledat podnájem ještě intenzivněji. Nakonec jsme našli malý pokoj v podkroví u starší paní na Smíchově. Bylo to drahé a stísněné, ale aspoň jsme měli střechu nad hlavou.

Jednou večer jsem šla s Eliškou na hřiště a potkala jsem sousedku z bývalého domu. „Ivano, slyšela jsem, co se stalo… To je hrozné. A tvoje tchyně? To bych nečekala…“

Zamrazilo mě. Všichni věděli, jaká je Anketa ve skutečnosti. Navenek působila jako milá paní – chodila do kostela, pekla koláče pro sousedy – ale doma byla ledová královna.

Petr začal pracovat na stavbě a já si našla brigádu v pekárně. Bylo to těžké období – málo peněz, málo spánku, hodně hádek. Někdy jsem měla pocit, že nás ta situace úplně rozbije.

Jednou večer přišel Petr domů později než obvykle. Byl unavený a smutný.

„Volala mi máma,“ řekl tiše.

„A co chtěla?“

„Prý jestli bych jí nepomohl s opravou v bytě na Vinohradech…“

Zasmála jsem se hořce: „A co za to?“

„Nic… Prý to je samozřejmost.“

V tu chvíli jsem pochopila, že pro Anketu nikdy nebudu dost dobrá. Že její byt bude vždycky důležitější než naše rodina.

Po roce jsme si našli vlastní malý byt na okraji Prahy. Nebylo to nic moc – staré lino, plesnivá koupelna – ale byl náš. S Petrem jsme se naučili spoléhat jeden na druhého a Eliška začala chodit do školky.

Občas potkám Anketu na ulici. Dívá se skrz mě jako přes sklo. Někdy mám chuť jí říct všechno, co mám na srdci – jak moc nám ublížila – ale pak si vzpomenu na Petrův pohled plný bolesti a radši mlčím.

Někdy přemýšlím: Co vlastně znamená být rodina? Je to jen krev a příjmení? Nebo je to ochota pomoci si v nouzi? A proč je někdy tak těžké najít pochopení právě tam, kde bychom ho čekali nejvíc?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vztahy s lidmi, kteří vás nikdy nepřijmou?