„Máš měsíc na to, abys opustila můj byt!” – Příběh české snachy mezi rodinnými očekáváními a vlastními sny

„Máš měsíc na to, abys opustila můj byt!” Ta věta mi rezonovala v hlavě jako ozvěna v prázdném domě. Stála jsem v kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Tchyně, paní Novotná, stála naproti mně s rukama založenýma na prsou a její pohled byl tvrdý jako žula.

„Mami, prosím tě, uklidni se,” zkoušel to Petr, můj manžel, ale jeho hlas zněl slabě a nejistě. Věděla jsem, že se nikdy nedokáže postavit své matce. Vždycky byl ten hodný syn, který plní očekávání. Já jsem byla ta cizí, ta, která do jejich rodiny nikdy úplně nezapadla.

„Uklidnit? Tady není co uklidňovat! Tereza si myslí, že může všechno měnit podle sebe. Ale tohle je můj byt! A já už toho mám dost!” křičela tchyně a já cítila, jak se mi hroutí svět.

Když jsme se s Petrem brali, myslela jsem si, že začínáme novou kapitolu. Měli jsme plány – chtěli jsme si najít vlastní byt, cestovat, žít podle sebe. Jenže Petrův otec před dvěma lety zemřel a jeho matka zůstala sama. Petr nechtěl, aby byla opuštěná, a tak jsme se k ní nastěhovali „jen na chvíli”. Ta chvíle se protáhla na dva roky.

Ze začátku jsem se snažila. Vařila jsem česká jídla podle receptů paní Novotné, chodila s ní na nákupy do Lidlu i na hřbitov zapalovat svíčky. Ale nikdy jsem nebyla dost dobrá. „Takhle se svíčková nedělá,” „Petr má rád jinak povlečenou postel,” „U nás se v neděli neodpočívá, ale uklízí.” Každý den jsem cítila tlak a napětí.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Petrem a jeho matkou za zavřenými dveřmi. „Petránku, ona tě odtahuje ode mě. Dřív jsi byl jiný. Nechci tě ztratit.” Petr mlčel. Když jsem se ho později ptala, co si myslí o našem bydlení, jen pokrčil rameny: „Vždyť je to jen dočasné.”

Ale dočasné se změnilo v past. Nemohla jsem pozvat kamarádky domů – „Rušíš mi klid!” Nemohla jsem si pustit hudbu – „Tady nejsme na diskotéce!” Každý můj krok byl pod drobnohledem.

A pak přišel ten den. V práci jsem dostala nabídku na stáž v Brně – můj sen! Ale když jsem to doma oznámila, tchyně vybuchla: „To snad nemyslíš vážně! Petr tě tady potřebuje! Já tě tady potřebuju! Jestli chceš odejít do Brna, tak si sbal věci a běž hned!”

Petr stál u okna a díval se ven. Ani jednou se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem pochopila, že jestli chci žít svůj život, musím to udělat sama.

Následující dny byly jako zlý sen. Tchyně mě ignorovala nebo mi házela ledové pohledy. Petr byl zamlklý a vyhýbal se rozhovorům. Jedinou oporou mi byla moje kamarádka Jana. „Terezo, musíš myslet na sebe! Jestli teď ustoupíš, už nikdy nebudeš šťastná,” říkala mi do telefonu.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a balila si věci do krabic od banánů z Alberta. Tchyně přišla a beze slova si sedla naproti mně.

„Víš, Terezo,” začala tišeji než obvykle, „já tě nikdy neměla ráda. Ale myslela jsem si, že když budeš dělat všechno podle mě, tak tě třeba přijmu. Jenže ty jsi jiná. A já mám strach být sama.”

Podívala jsem se jí do očí a poprvé necítila vztek ani smutek. Jen lítost – nad ní i nad sebou.

„Paní Novotná,” řekla jsem klidně, „já už taky nemůžu dál žít ve strachu a pod tlakem. Chci být šťastná. A jestli to znamená odejít, tak odejdu.”

Když jsem odcházela s poslední krabicí v ruce, Petr stál ve dveřích a mlčel. Nezastavil mě. Jen šeptl: „Promiň.”

Dnes bydlím v malém podnájmu v Brně. První týdny byly těžké – samota mě tížila jako kámen na hrudi. Ale pak jsem začala dýchat volněji. Poznala jsem nové lidi, našla práci, která mě baví.

Občas si vzpomenu na Petra i jeho matku. Přemýšlím, jestli někdy pochopí, proč jsem musela odejít.

A ptám se sama sebe: Kolik žen v Česku žije život podle očekávání druhých? Kolik z nás má odvahu říct: Stačí! A co byste udělali vy na mém místě?