Půjčka, která roztrhla naši rodinu: Jak peníze zničily vztahy s tchyní

„Tak kdy mi to konečně vrátíte?“ ozvalo se přes stůl, když jsem právě krájela bramborový knedlík. Tchyně, paní Věra, seděla naproti mně s pohledem, který by dokázal rozpustit i led v lednici. Můj muž Petr se na mě podíval a já cítila, jak mi rudnou tváře. Všichni u stolu ztichli – dokonce i naše dcera Anička přestala šťourat do zelí.

Nikdy jsem si nemyslela, že jeden podpis na papíře a pár tisícovek dokážou rozbít to, co jsme s Petrem roky budovali. Všechno začalo před dvěma lety. Tchyně přišla s prosbou – potřebovala peníze na opravu střechy. „Nebojte se, do roka to máte zpátky,” slibovala tehdy. Petr byl vždycky rodinný typ a já jsem nechtěla být ta zlá snacha, co odmítne pomoc. Podepsali jsme jednoduchou smlouvu, bez notáře, jen tak mezi sebou.

První měsíce byly v pořádku. Tchyně nám nosila domácí koláče a děkovala za ochotu. Jenže pak přišla pandemie, ceny stouply a ona začala tvrdit, že jsme jí půjčili méně, než si pamatuje. „Vždyť jste mi dali jen sto tisíc, ne sto padesát!” hádala se u nedělního oběda. Petr se snažil vysvětlit, že máme vše černé na bílém, ale ona trvala na svém.

Začaly hádky. Nejprve mezi mnou a Petrem – on nechtěl matku zatlačit do kouta, já jsem chtěla jasné řešení. „Proč vždycky stojíš na její straně?” vyčetla jsem mu jednou večer v kuchyni. „To není o stranách, je to moje máma,” odpověděl tiše a já viděla, jak ho to bolí.

Rodinné oslavy se změnily v minová pole. Každé setkání bylo plné napětí. Tchyně si začala stěžovat ostatním příbuzným, že jsme ji chtěli oškubat. „Oni si myslí, že když mají trochu víc peněz, můžou si se mnou dělat, co chtějí,” slyšela jsem ji šeptat tetě Janě v kuchyni. Najednou jsme byli ti špatní.

Naše dcera Anička začala odmítat chodit k babičce. „Mami, proč je babička pořád naštvaná?” ptala se mě jednou večer před spaním. Co jí mám říct? Že peníze dokážou změnit i ty nejbližší?

Jednoho dne mi tchyně zavolala. „Potřebuju ještě půjčit na nový kotel,” řekla bez obalu. „Věro, my jsme vám ještě neviděli ani korunu z té první půjčky,” odpověděla jsem poprvé tvrději. Nastalo ticho. „Tak vy už mi nevěříte? Po tom všem?” rozplakala se do telefonu a já cítila směs vzteku a lítosti.

Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny. „Mám pocit, že musím volit mezi tebou a mámou,” přiznal mi jednoho večera. „A já mám pocit, že už nejsme rodina,” odpověděla jsem mu se slzami v očích.

Situace se vyhrotila na Vánoce. Tchyně přinesla dárky jen pro Aničku a Petra. Mně dala jen pohlednici s nápisem „Důvěra je víc než peníze”. Celý večer jsem měla chuť odejít.

Začali jsme s Petrem chodit na rodinnou terapii. Psycholožka nám řekla: „Peníze jsou často jen zástupný problém. Jde o důvěru a respekt.” Ale jak mám věřit někomu, kdo mě veřejně pomlouvá?

Letos v létě jsme se rozhodli jet na dovolenou bez tchyně. Bylo to poprvé za deset let. Petr měl výčitky svědomí, ale já jsem cítila úlevu. Když jsme se vrátili, čekal nás dopis od tchyně: „Rodina by měla držet pohromadě v dobrém i zlém. Vy jste mě zradili.” Seděla jsem s tím dopisem v ruce a nevěděla, jestli mám plakat nebo křičet.

Dnes už spolu skoro nemluvíme. Peníze nám nikdo nevrátil a vztahy jsou v troskách. Občas si říkám – stálo to za to? Měla jsem být tvrdší hned na začátku? Nebo je rodina opravdu víc než peníze?

Možná největší chyba byla myslet si, že peníze nemůžou změnit lidi kolem nás. Ale co když je to právě rodina, která by měla být nad tím vším?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se ještě někdy obnovit důvěra po takové zradě?