Pomozte mi! Máma mi nechce dát byt, který jsem zdědila po babičce – co mám dělat?

„Tohle je pořád můj domov, Lucie! Ty jsi ještě dítě, co bys s tím bytem dělala?“ křičela na mě máma, když jsem jí už potřetí připomněla, že babička mi v závěti odkázala svůj byt v Brně. Stála jsem v předsíni našeho paneláku na Vinohradech, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Bylo mi dvacet čtyři a poprvé v životě jsem měla pocit, že se mi vlastní máma mění před očima v cizího člověka.

Babička byla moje všechno. Když jsem byla malá a máma pracovala na směny v nemocnici, babička mě vodila do školky, učila mě vařit bramboračku a večer mi četla pohádky. Byt v Brně byl pro mě útočištěm – voněl po levanduli a starých knihách. Když babička loni zemřela, její poslední přání bylo, abych ten byt dostala já. Prý abych měla kde začít svůj vlastní život. Máma to slyšela přímo od notářky, když nám četla závěť.

Jenže od té doby se všechno změnilo. Máma začala tvrdit, že babička byla zmatená a že byt potřebuje ona, protože má nízký plat a hypotéku na náš současný byt. „Nemůžeš mě přece vyhodit na ulici!“ vyčítala mi pokaždé, když jsem se snažila o tom mluvit. „Jsi moje dcera, měla bys mi pomoct!“

Jenže já jsem taky potřebovala pomoc. Pracuji jako učitelka na základce a plat mám sotva na nájem v podnájmu. S přítelem Petrem jsme snili o tom, že se do babiččina bytu nastěhujeme a konečně začneme žít spolu. Místo toho jsem každý večer seděla u stolu s hlavou v dlaních a poslouchala máminy výčitky.

Jednou večer přišel Petr domů a našel mě uplakanou. „Lucko, tohle už nejde. Musíš si za tím stát. Je to tvoje právo,“ řekl tiše a pohladil mě po vlasech. „Ale je to moje máma…“ vzlykla jsem. „Nechci ji ztratit.“

Začaly týdny plné hádek a ticha. Máma mi přestala volat, když jsem byla u ní doma, tvářila se, jako bych byla vzduch. Jednou jsem ji slyšela mluvit s tetou Janou: „Ta Lucie je nevděčná! Vždyť já jí dala všechno…“

Jednoho dne mi přišel dopis od notářky: „Vzhledem k tomu, že jste jedinou dědičkou bytu po paní Marii Novotné, doporučujeme zahájit převod vlastnických práv.“ Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že teď už není cesty zpět.

Sešla jsem se s mámou v kavárně U Tří lvů. Seděla tam už předem, zamračená, ruce pevně sevřené kolem hrnku kafe. „Mami… prosím tě…“ začala jsem opatrně. „Nechci tě zranit. Ale ten byt je opravdu můj. Potřebuju ho.“

Máma se na mě podívala s očima plnýma slz: „A co já? Kam půjdu? Myslíš jen na sebe!“

„Mami, můžeme najít řešení,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Můžeš tu zůstat ještě pár měsíců, než si něco najdeš. Pomůžu ti hledat menší byt nebo garsonku…“

„Já nechci žádnou garsonku! Chci zůstat doma!“ vykřikla tak hlasitě, že se všichni otočili.

Z kavárny jsme odešly každá jinam. Doma jsem seděla na posteli a dívala se do prázdna. Petr mi položil ruku na rameno: „Musíš myslet i na sebe, Lucko.“

Začala jsem hledat právní rady na internetu i u známých. Všichni říkali totéž: pokud je byt napsaný na mě, mám právo ho převzít. Ale co když tím ztratím mámu? Co když už nikdy nebude jako dřív?

Jednoho dne mi máma poslala zprávu: „Promiň mi to všechno. Jen mám strach být sama.“

Odpověděla jsem jí: „Mami, nikdy nebudeš sama. Ale musíme to vyřešit spolu.“

Nakonec jsme našly kompromis – máma si našla menší byt kousek od nás a já jí pomohla s vybavením i stěhováním. Ale vztah už nikdy nebyl jako dřív.

Každý večer si kladu otázku: Udělala jsem správně? Může být rodina silnější než majetek? Co byste udělali vy na mém místě?