Odmítla jsem hlídání neteře na rodinné oslavě – švagrová mě veřejně ponížila. Jsem opravdu ta špatná?

„Tak co, Zuzano, vezmeš si na chvíli Aničku? Já si chci konečně taky užít oslavu!“ ozvala se nahlas moje švagrová Petra, sotva jsem si sedla ke stolu s talířem bramborového salátu. Všichni kolem ztichli a já cítila, jak se na mě upírají pohledy. Anička, její pětiletá dcera, už zase pobíhala kolem stolu a tahala mě za ruku.

„Petro, promiň, ale dneska bych si taky ráda odpočinula. Celý týden jsem v práci a teď bych si chtěla popovídat s ostatními,“ odpověděla jsem tiše, ale pevně. V tu chvíli jsem ještě netušila, co tím spustím.

Petra se zasmála tak nahlas, až to zabolelo. „No jasně! Ty máš vždycky něco lepšího na práci, viď? Všichni tady pomáhají, jen ty nikdy nehneš prstem!“ Její hlas se nesl celým obývákem a já cítila, jak mi hoří tváře studem. Moje máma se na mě podívala s obavou, táta si odkašlal a bratr – Petrin manžel – jen sklopil oči do talíře.

„To není pravda,“ snažila jsem se bránit. „Minule jsem hlídala Aničku celé odpoledne, když jste byli v kině.“

Petra mávla rukou. „To bylo jednou! Já mám pocit, že tě naše rodina vůbec nezajímá. Kdybys měla vlastní děti, možná bys to chápala.“

Ta slova mě bodla přímo do srdce. Věděla moc dobře, že se s manželem snažíme o dítě už několik let a zatím to nejde. Nikdy jsem o tom veřejně nemluvila, ale ona to věděla od mého bratra. V tu chvíli mi bylo jasné, že tohle už není jen o hlídání.

V místnosti zavládlo trapné ticho. Slyšela jsem jen tikot hodin a Aničku, jak si pobrukuje písničku z pohádky. Chtěla jsem vstát a odejít, ale nohy mě neposlouchaly.

Moje máma se pokusila situaci zachránit: „Petro, nech toho. Zuzana má pravdu, taky si zaslouží klid.“

Petra ale pokračovala: „To je pořád dokola! Já mám pocit, že Zuzana je tady vždycky jen na obtíž. Nikdy nepomůže, nikdy nepochopí, co to znamená být matkou!“

V tu chvíli mi vyhrkly slzy do očí. Snažila jsem se je zadržet, ale nešlo to. „To není fér,“ zašeptala jsem. „Nikdo nevíte, čím procházím.“

Bratr konečně zvedl hlavu: „Petro, dost! Už toho nech. Zuzana nám pomáhá víc než kdokoliv jiný.“

Petra se na něj obořila: „No jistě! Vždycky ji budeš bránit! Ale já už toho mám dost. Vždycky všechno zůstane na mně!“

V tu chvíli se do toho vložil i můj táta: „Dost hádek! Jsme rodina. Každý má právo na svůj klid.“

Ale bylo pozdě. Slova už byla vyřčena a já měla pocit, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Celý večer jsem pak seděla v koutě a přemýšlela, jestli jsem opravdu tak špatná. Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle, kdy jsem Petře pomáhala – když byla nemocná, když potřebovala pohlídat Aničku kvůli práci nebo když jí odešel manžel na služební cestu. Nikdy jsem neřekla ne. Jen dneska jsem si dovolila myslet trochu na sebe.

Po oslavě za mnou přišla máma a objala mě: „Neboj se, Zuzi. Udělala jsi správně. Nenech se od ní shazovat.“

Ale já pořád slyšela v hlavě ta Petrova slova: „Kdybys měla vlastní děti…“ Jako by mi někdo vrazil nůž do zad.

Doma jsem pak dlouho nemohla usnout. Manžel Radek mě držel za ruku a šeptal: „Nenech si to líbit. Musíš si nastavit hranice.“

Ale jak nastavit hranice v rodině, kde se očekává, že všichni budou držet při sobě za každou cenu? Kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním ochoty?

Druhý den mi přišla zpráva od Petry: „Doufám, že jsi spokojená. Kvůli tobě jsem si oslavu vůbec neužila.“

Neodpověděla jsem jí. Místo toho jsem šla na dlouhou procházku do parku a přemýšlela o tom všem. Proč mám pořád pocit viny za něco, co by mělo být samozřejmé? Proč je v naší rodině tak těžké říct ne?

Když jsem večer seděla u okna a dívala se na světla města, napadlo mě: Je opravdu špatné myslet někdy na sebe? Nebo už konečně někdo musel říct dost?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že jsem byla sobecká – nebo je čas začít chránit sama sebe?