Pět hodin ráno: Mezi skalpelem a svědomím

„Tati, prosím tě, otevři…“ Její hlas se třásl a já jsem v pyžamu klopýtal ke dveřím. Bylo pět hodin ráno a venku ještě svítily pouliční lampy. Když jsem otevřel, stála tam moje dcera Klára – oči zarudlé, tvář nateklá, rty rozkousané. V tu chvíli jsem věděl, že se stalo něco strašného.

„Co ti udělal?“ zeptal jsem se tiše, ale v hrudi mi bušilo srdce jako o závod. Klára se rozplakala ještě víc a mezi vzlyky ze sebe dostala: „On… on mě uhodil. A ne poprvé.“

Zamrazilo mě. V hlavě mi běžely obrazy z dětství, kdy jsem přísahal, že moje děti nikdy nezažijí to, co já – strach z vlastního domova. „Pojď dál,“ řekl jsem a objal ji. V kuchyni jsem jí udělal čaj a ona mi mezi doušky vyprávěla, jak se její manžel Petr včera v noci opil a začal ji obviňovat z nevěry. Prý jí vytrhl telefon z ruky, rozbil ho o stůl a když se bránila, udeřil ji do obličeje.

Seděl jsem naproti ní a v hlavě mi hučelo. Jsem chirurg, zachraňuji životy – ale jak mám zachránit tuhle situaci? Věděl jsem, že Petr je nervák, ale nikdy by mě nenapadlo, že by vztáhl ruku na Kláru. „A co malá?“ zeptal jsem se tiše. „Spala… asi nic neslyšela,“ odpověděla Klára a znovu se rozplakala.

V tu chvíli jsem vstal, šel do pracovny a otevřel zásuvku s chirurgickými nástroji. Ruce se mi třásly. Vzal jsem skalpel do ruky a chvíli ho jen tak držel. Co to dělám? Nejsem přece mstitel… Ale představa, že někdo ubližuje mé dceři, mě spalovala zevnitř.

Vrátil jsem se do kuchyně. „Zůstaneš tady. Já si s Petrem promluvím.“

Klára mě chytila za ruku: „Tati, prosím tě, neudělej nic hloupého.“

Jenže já už byl rozhodnutý. Oblékl jsem si kabát, vzal klíče od auta a vyrazil k nim domů. Cestou jsem přemýšlel o všem – o tom, jak jsem kdysi jako malý kluk schovával mámu před tátou, o tom, jak jsem si slíbil, že budu lepší otec… A teď stojím před dveřmi bytu své dcery s chirurgickým kufříkem v ruce.

Zazvonil jsem. Chvíli bylo ticho, pak se ozval Petrův hlas: „Kdo je tam?“

„Otevři, tady je Tomáš.“

Dveře se pootevřely a Petr na mě zíral – rozcuchaný, v trenkách, oči podlité krví. „Co tu děláš?“

„Přišel jsem si promluvit,“ řekl jsem klidněji, než jsem se cítil.

Vešli jsme do obýváku. Petr si sedl na gauč a já položil kufřík na stůl. „Víš, proč tu jsem?“

Petr mlčel. Pak jen pokrčil rameny: „Klára ti to řekla…“

„Ano. Řekla mi všechno.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr začal: „Já… já nevím, co se to se mnou děje. Práce je na nic, šéf mě dusí, peníze nejsou… Včera jsem to přehnal s pivem…“

„To tě omlouvá?“ přerušil jsem ho ostřeji, než jsem chtěl.

Petr sklopil hlavu: „Ne… Neomlouvá.“

Seděli jsme tam dlouho. Já s rukama sevřenýma v pěstích, on shrbený jako spráskaný pes. Nakonec jsem otevřel kufřík a vytáhl skalpel.

„Víš, co to je?“ zeptal jsem se.

Petr zbledl: „Co to má znamenat?“

„Tohle je nástroj na záchranu životů. Ale taky může ublížit. Stejně jako tvoje ruce.“

Petr se rozplakal. Poprvé za těch deset let, co ho znám.

„Já už to nikdy neudělám… Přísahám…“

„To nestačí,“ řekl jsem tiše. „Musíš vyhledat pomoc. Jinak tě Klára už nikdy neuvidí.“

Vrátil jsem skalpel do kufříku a odešel.

Doma seděla Klára u stolu a hladila hrnek s čajem. „Co jsi mu řekl?“

„Že má poslední šanci.“

Následující týdny byly peklo. Klára byla u nás s malou Aničkou a Petr chodil na terapie pro agresory. Každý den jsem sledoval dceru – jak se bojí zvonění telefonu, jak se leká každého zvuku za dveřmi. Připadal jsem si bezmocný.

Jednou večer přišla Klára za mnou do pracovny: „Tati… myslíš, že se lidi můžou změnit?“

Podíval jsem se na ni a nevěděl co říct. Věřit? Nevěřit? Sám sobě bych už dávno nevěřil.

Po třech měsících přišel Petr s kyticí růží a omluvným dopisem. Klára ho nejdřív nechtěla ani pustit do bytu. Nakonec si spolu sedli v kuchyni – tam, kde mi tehdy vyprávěla svůj příběh – a dlouho si povídali.

Já seděl v obýváku a poslouchal tlumené hlasy za dveřmi. Chtěl jsem věřit, že tentokrát to bude jiné. Ale strach zůstal.

Dnes je to rok od té noci. Klára s Petrem spolu zase žijí – prý je všechno lepší. Ale já každé ráno vstávám s tím stejným strachem: Co když se to zase stane? Co když příště už nebude mít kam utéct?

Někdy si říkám: Udělal jsem dost? Měl jsem zasáhnout víc? Nebo méně? Kde je hranice mezi ochranou rodiny a zasahováním do cizího života?

A co byste udělali vy na mém místě? Dá se člověku opravdu odpustit něco takového?