„Budu mít tolik dětí, kolik chci“: Příběh rozdělené rodiny z Plzně očima bratra

„Ty jsi se úplně zbláznila, Katko! Vždyť už teď sotva zvládáš tři děti a teď čekáš čtvrté? Jak to chceš všechno utáhnout?“ křičel jsem na sestru v kuchyni našeho starého bytu na Slovanech. Bylo to v zimě, venku padal mokrý sníh a v bytě bylo dusno nejen kvůli topení. Katka stála u dřezu, ruce se jí třásly, ale v očích měla vzdor. „To je moje věc, Tome. Ty máš svůj život, já mám svůj. Budu mít tolik dětí, kolik chci.“

Ten večer byl začátkem konce naší rodiny tak, jak jsem ji znal. Vždycky jsme byli s Katkou blízko. Jako děti jsme spolu stavěli bunkry v lese za Plzní, v pubertě jsme si navzájem kryli průšvihy před rodiči. Ale teď, když jsme oba dospělí, jako by mezi námi vyrostla zeď. A já jsem nevěděl, jestli ji mám přelézt, nebo ji nechat být.

Katka byla vždycky jiná než já. Já šel na vysokou, vystudoval jsem práva a našel si práci v kanceláři v centru Plzně. Ona se vdala hned po maturitě za Jardu, kluka od vedle, a začali spolu žít v malém bytě na Borech. První dítě přišlo brzy, pak druhé a třetí. A teď čtvrté na cestě. Rodiče byli nejdřív nadšení z vnoučat, ale když se ukázalo, že Katka s Jardou mají problém vyjít s penězi, začali být nervózní.

„Katko, tohle není jen o tobě,“ snažil jsem se jí vysvětlit při další návštěvě. „Rodiče ti pořád pomáhají s penězi, máma hlídá děti skoro každý den. Táta už je unavený a máma si stěžuje na záda. Nemůžeš pořád čekat, že ti všichni budou pomáhat.“

Katka se rozplakala. „Já vím, že je to těžké. Ale já ty děti miluju! Neumím si představit život bez nich. Jarda je pořád v práci a já jsem na všechno sama…“

V tu chvíli jsem ucítil směs lítosti a vzteku. Chtěl jsem jí pomoct, ale zároveň jsem měl pocit, že nás všechny stahuje ke dnu. Rodiče byli rozpolcení – máma Katku bránila, táta byl naštvaný a často se hádali i mezi sebou.

Jednou večer jsem přijel k rodičům a našel je u stolu v tiché hádce.

„Nemůžeme jí pořád dávat peníze,“ říkal táta tiše.

„Ale co máme dělat? Necháme je hladovět? Jsou to naše vnoučata!“ odpověděla máma.

Sedl jsem si k nim a snažil se najít řešení. Navrhl jsem, že bychom mohli Katce pomoct najít práci na částečný úvazek nebo že bychom jí mohli platit školku pro nejmladšího. Máma souhlasila, ale táta jen mávl rukou.

„Ona stejně neposlouchá nikoho,“ řekl zahořkle.

A měl pravdu. Když jsme Katce nabídli pomoc s prací nebo školkou, odmítla to.

„Já chci být s dětmi doma. To je moje volba,“ řekla tvrdohlavě.

Začal jsem být naštvaný i já. Přestal jsem k ní jezdit tak často a když jsme se viděli na rodinných oslavách, bylo to napjaté. Děti běhaly kolem stolu a Katka seděla stranou s unaveným výrazem ve tváři.

Jednou na jaře jsme měli velkou rodinnou oslavu – babiččiny osmdesátiny. Všichni jsme seděli u dlouhého stolu na zahradě a snažili se tvářit vesele. Ale napětí bylo cítit ve vzduchu.

Když přišla řeč na peníze a bydlení, táta to nevydržel:

„Katko, kdy už začneš myslet i na ostatní? Nemůžeš pořád jen brát!“

Katka vstala od stolu, oči plné slz.

„Nikdo mě nechápe! Já jen chci být dobrou mámou! Proč mi to všichni vyčítáte?“ vykřikla a utekla do domu.

Všichni jsme zůstali sedět v trapném tichu. Máma šla za ní a já tam seděl s pocitem viny i vzteku zároveň.

Od té doby jsme spolu skoro nemluvili. Katka se stáhla do sebe, přestala jezdit k rodičům a když jsem jí volal, zvedala telefon jen zřídka. Rodiče byli smutní a doma bylo ticho jako nikdy předtím.

Často přemýšlím, jestli jsem udělal správně. Měl jsem právo jí říkat, kolik má mít dětí? Nebo jsem měl radši mlčet a jen ji podpořit? Možná bychom teď byli všichni šťastnější.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Plzně pod sebou. Přemýšlím o tom, jak snadno se může rodina rozpadnout kvůli nepochopení a tvrdohlavosti. Stojí za to bojovat za svůj názor i za cenu ztráty blízkých?

Možná bych měl Katce zavolat… Ale co bych jí řekl? Má vůbec smysl snažit se něco napravit? Co byste udělali vy na mém místě?