Den, kdy jsem pochopila, že můj syn neposlouchá: Dramatický večer u českého stolu

„Matěji, už toho nech! Řekla jsem ti to už třikrát!“ křičím přes stůl, zatímco polévka stéká po ubrusu a talíř s knedlíky se nebezpečně kýve na kraji stolu. Můj muž Petr se snaží zachránit rozlitý čaj, ale Matěj, náš sedmiletý syn, jako by byl v jiném světě. Jeho oči jsou upřené na tablet, který jsem mu zakázala přinést ke stolu.

„Mami, ještě pět minut! Prosím!“ žadoní Matěj a ani se neobtěžuje podívat mi do očí. V tu chvíli cítím, jak mi v hrudi narůstá bezmoc a vztek. Vždyť jsme se tolikrát bavili o tom, že u jídla se tablety nepoužívají! Proč mě neposlouchá? Co dělám špatně?

Petr si povzdechne a tiše pronese: „Nech ho být, je to jen dítě.“ Ale já vím, že to není jen o tabletu. Je to o respektu. O tom, že Matěj už několik měsíců překračuje hranice, které jsme mu nastavili. A já mám pocit, že ztrácím kontrolu nad vlastním dítětem.

Večer pokračuje v podobném duchu. Matěj odmlouvá, hádá se se svou starší sestrou Terezou kvůli poslednímu kousku bábovky a když ho napomenu, jen protočí oči. Petr se snaží situaci zlehčit vtipem, ale já už nemám sílu se smát. Místo toho cítím slzy na krajíčku.

Po večeři se zavřu v koupelně a opřu se o studený umyvadlo. „Co když jsem špatná máma?“ šeptám sama sobě do zrcadla. V hlavě mi běží všechny ty rady z internetových diskuzí: „Buďte důslední!“, „Nastavte jasná pravidla!“, „Mluvte s dítětem jako s dospělým!“ Ale když přijde na věc, všechno se mi rozpadá pod rukama.

Vzpomínám na své vlastní dětství v malém panelákovém bytě na Jižním Městě. Táta byl přísný, máma tichá. Nikdy jsme si nedovolili odmlouvat. Ale byla to opravdu výchova, nebo jen strach? Nechci být jako oni, ale nechci ani ztratit respekt svých dětí.

Večer si sednu k Matějovi na postel. Tablet leží vedle něj a on si staví z Lega obrovský hrad. „Matěji,“ začnu opatrně, „proč jsi dneska neposlouchal?“

Chvíli mlčí a pak potichu řekne: „Já nevím… Já prostě chtěl ještě chvíli hrát.“

„Ale my jsme se domluvili…“

„Já vím,“ skočí mi do řeči a sklopí oči. „Ale když mi to zakážeš, mám pocit, že mě nemáš ráda.“

Tohle jsem nečekala. Najednou mi dojde, že možná nejde jen o pravidla a hranice. Možná jde o to, jak je nastavujeme. O to, jestli Matěj cítí naši lásku i tehdy, když mu něco zakážeme.

Druhý den ráno sedíme s Petrem u kávy a já mu vyprávím o našem večerním rozhovoru. „Možná bychom měli změnit přístup,“ navrhuji nejistě. „Místo zákazů zkusit vysvětlovat víc…“

Petr pokrčí rameny: „Ale co když nás pak bude ještě víc ignorovat?“

Nevím. Ale rozhodnu se to zkusit.

Odpoledne přijde Matěj ze školy a já ho místo obvyklého napomínání obejmu. „Jak ses dneska měl?“ ptám se a opravdu mě to zajímá. Povídáme si o škole, o kamarádech i o tom, co ho trápí. Když přijde čas večeře, připomenu mu pravidlo o tabletu klidně a bez křiku.

„Můžeš si hrát po jídle,“ říkám mu a čekám na jeho reakci.

Matěj chvíli váhá, ale nakonec tablet odloží. Večeře proběhne klidněji než obvykle. Tereza dokonce nabídne Matějovi poslední kousek bábovky.

Samozřejmě, není to hned dokonalé. Další dny jsou plné menších i větších bojů. Někdy křičím víc, než bych chtěla. Někdy Petr rezignovaně odchází do ložnice. Ale začínáme spolu víc mluvit – nejen s dětmi, ale i mezi sebou.

Jednou večer slyším Matěje, jak říká Tereze: „Mamka je teď nějaká jiná… Asi mě má fakt ráda.“ A mně se v tu chvíli rozbuší srdce štěstím i smutkem zároveň.

Možná nikdy nebudu dokonalá máma. Možná budu pořád tápat mezi přísností a láskou. Ale jedno vím jistě: nejdůležitější je nevzdat to a hledat cestu k sobě navzájem.

A tak se ptám vás ostatních rodičů: Jak vy bojujete s tím, když vás vaše děti neposlouchají? Je lepší být přísný, nebo laskavý? Nebo je pravda někde uprostřed?