Pod jednou střechou: Boj s tchyní
„Tohle je už moc, mami! Proč jí to pořád děláš?“ slyším Petra křičet z kuchyně. Sedím na posteli v našem malém pokoji, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Přes zavřené dveře slyším Marii, jeho matku, jak si polohlasně stěžuje: „Já jen říkám, že tohle maso se takhle nedělá. Kdyby Ivana poslouchala, nemuselo by to být takové fiasko.“
V tu chvíli mám chuť sbalit si věci a odejít. Už tři roky žiju pod jednou střechou s Petrem a jeho matkou v paneláku na Jižním Městě. Když jsme se sem stěhovali, byla jsem plná naděje. Petr mě přesvědčoval, že to bude jen na chvíli, než našetříme na vlastní byt. Jenže chvíle se protáhla na roky a já mám pocit, že se dusím.
Marie je typická česká matka – všechno ví nejlíp, všechno musí být po jejím. Od začátku mi dávala najevo, že jsem pro jejího syna nedostatečná. „Petr měl vždycky rád svíčkovou takhle,“ říkávala, když jsem vařila podle svého. Nebo: „U nás se prádlo věší jinak.“ Každý den drobné poznámky, pohledy, které bodají víc než slova.
Jednou večer, když Petr nebyl doma, jsem sebrala odvahu a zkusila s ní promluvit. „Paní Marie, chtěla bych, abychom spolu vycházely lépe. Vím, že je pro vás těžké mě přijmout, ale…“ Nedopověděla jsem. Přerušila mě ledovým hlasem: „Já tu byla první. A Petr je můj syn.“
Od té doby jsem to vzdala. Snažila jsem se být neviditelná – chodit domů později z práce, trávit víkendy u kamarádek nebo u rodičů v Kolíně. Ale vždycky jsem se musela vrátit do toho dusivého bytu, kde každý můj krok někdo hodnotil.
Petr se snažil být nestranný. „To přejde,“ říkal mi večer v posteli a hladil mě po vlasech. „Maminka si zvykne.“ Jenže ona si nezvykla. Naopak – čím déle jsme tam byli, tím víc mi dávala najevo, že tam nepatřím.
Nejhorší byly Vánoce. Marie trvala na svých tradicích – kapr podle jejího receptu, stromeček zdobený jen slaměnými ozdobami a hlavně – dárky rozbalovat až po večeři. Když jsem navrhla, že bychom mohli zkusit něco nového, třeba cukroví podle mé mamky, podívala se na mě s takovým opovržením, že jsem radši zmlkla.
Letos v březnu jsem zjistila, že jsem těhotná. Měla jsem strach i radost zároveň. Petr byl nadšený – objal mě a slíbil, že teď už určitě najdeme něco vlastního. Ale realita byla jiná – hypotéky byly drahé a Petr přišel o práci ve stavebnictví. Zůstali jsme zaseknutí v tom malém bytě.
Marie na zprávu o těhotenství reagovala chladně: „Snad bude po Petrovi.“ A pak začala rozhodovat o všem – jaké plenky budeme kupovat, jakou postýlku pořídíme (samozřejmě tu starou po Petrovi), dokonce i jméno chtěla vybrat ona.
Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a plakala do hrníčku s čajem. Marie přišla a bez jediného slova začala utírat linku kolem mě. „Proč mě nemáte ráda?“ vyhrkla jsem najednou. Zastavila se a podívala se na mě tvrdým pohledem: „Protože jste mi vzala syna.“
V tu chvíli mi došlo, že ten boj nikdy nemůžu vyhrát. Marie mě nikdy nepřijme jako součást rodiny. Pro ni budu vždycky ta cizí holka z Kolína, která jí rozbila svět.
Začala jsem být podrážděná i na Petra. Vadilo mi, že mě nikdy nebrání dost nahlas. Že vždycky jen tiše přihlíží našim hádkám a pak se mi omlouvá za mámu. Jednou večer jsem mu to vyčetla: „Proč nikdy nic neřekneš? Proč mě necháváš samotnou?“ On jen sklopil oči: „Je to moje máma…“
Když se nám narodila dcera Eliška, doufala jsem v nový začátek. Ale místo toho přišly další konflikty – Marie rozhodovala o všem kolem malé. Když jsem ji chtěla kojit podle doporučení lékařky, Marie trvala na svých starých metodách: „Já tě taky kojila jen tři měsíce a podívej, jaký jsi chlap!“
Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a našla Marii, jak Elišku krmí piškoty namočenými v mléce. Rozzuřilo mě to do běla: „Tohle jste neměla dělat! Doktorka říkala…“ Marie mě přerušila: „Já vím líp než nějaká doktorka! Takhle jsme to dělali vždycky.“
Ten večer jsme se s Petrem pohádali jako nikdy předtím. „Buď ona půjde pryč, nebo já!“ křičela jsem zoufale. Petr mlčel dlouho a pak řekl: „Nemáme kam jít.“
Začala jsem přemýšlet o rozvodu. O tom, jestli má cenu dál bojovat za vztah, kde nejsem vítaná ani doma. Byla jsem unavená z věčných kompromisů a ponižování.
Jednou večer mi volala máma: „Ivanko, přijď domů na víkend. Potřebuješ si odpočinout.“ Sbalila jsem Elišku a odjela do Kolína. U rodičů bylo ticho a klid – nikdo mě nesoudil za to, jak věším prádlo nebo co dávám malé k jídlu.
Petr mi psal zprávy: „Chybíte mi.“ Ale já cítila úlevu.
Po dvou dnech přijel Petr do Kolína za námi. Seděli jsme spolu na lavičce před domem mých rodičů.
„Ivano,“ začal tiše, „já tě miluju. Ale nevím, co mám dělat… Máma je sama od té doby, co táta umřel. Bojí se být opuštěná.“
„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Já taky nechci být sama…“
Dlouho jsme mlčeli.
Nakonec jsme se rozhodli hledat podnájem – malý byt někde na okraji Prahy. Nebylo to jednoduché ani levné, ale aspoň jsme měli svůj klid.
Marie nás obviňovala ze zrady: „Opouštíte mě! Po tom všem!“ Ale já věděla, že jinak bychom náš vztah neudrželi.
Dnes už bydlíme sami – já, Petr a Eliška v malém dvoupokojovém bytě v Hostivaři. Není to ideální – peněz je málo a někdy mám výčitky svědomí kvůli Marii. Ale poprvé po letech mám pocit domova.
Někdy si říkám – bylo správné odejít? Nebo jsme měli bojovat víc? Jak byste se zachovali vy? Je lepší obětovat vlastní klid kvůli rodině?