Sám s dětmi v Praze: Jak jsem bojoval o rodinu, když mě žena opustila

„Tati, proč maminka zase nepřišla?“ zeptala se mě Anička, když jsem jí večer zapínal peřinu pod bradu. Její oči byly plné slz a já jsem poprvé v životě nevěděl, co říct. V hlavě mi hučelo, ruce se mi třásly a měl jsem chuť křičet. Místo toho jsem ji pohladil po vlasech a zalhal: „Má hodně práce, zlatíčko.“

Ale pravda byla jiná. Jana odešla před dvěma týdny. Prostě jednoho rána sbalila pár věcí, políbila nejmladšího Filípka na čelo a řekla mi mezi dveřmi: „Já už takhle dál nemůžu. Zvládneš to líp beze mě.“ A byla pryč. Zůstali jsme sami – já, Anička (8), Tomášek (6) a Filípek (3). V paneláku na Proseku, kde každý zná každého, ale nikdo se do ničeho nemíchá.

První dny byly jako zlý sen. Děti plakaly, já jsem nevěděl, co dřív – jestli vařit, prát nebo řešit školu a školku. V práci v kanceláři na Smíchově jsem si bral home office, ale šéf už po týdnu naznačil, že to dlouho tolerovat nebude. „Petře, chápu tě, ale máme uzávěrky,“ řekl mi jednou do telefonu. Měl jsem chuť mu říct, ať si to zkusí na jeden den vyměnit.

Večer jsem seděl u stolu s hlavou v dlaních a poslouchal ticho bytu. Děti spaly a já přemýšlel, kde jsem udělal chybu. Byli jsme normální rodina – hádky jako všude, peněz nikdy moc nebylo, ale smáli jsme se spolu. Jana byla poslední měsíce unavená, podrážděná… Ale že by odešla? Nikdy by mě to nenapadlo.

Jednou v noci jsem slyšel Tomáška brečet ze spaní: „Maminko, vrať se…“ Sedl jsem si k němu na postel a objal ho. „Jsem tady s tebou,“ šeptal jsem mu do vlasů. Ale v tu chvíli jsem měl pocit, že selhávám – jako muž i jako táta.

Začaly chodit dopisy od sociálky. Prý musí prověřit naše podmínky. Prý jestli zvládám péči o tři malé děti. Přišla paní Novotná z úřadu – přísná, ale spravedlivá. Prohlédla lednici, koupelnu i dětské pokoje. „Pane Dvořáku, víte, že to nebude jednoduché?“ řekla mi na rozloučenou. „Ale děti vás potřebují.“

Začal jsem bojovat. Každé ráno budík v 5:30 – snídaně, svačiny, obléct děti, vypravit je do školy a školky. Pak rychle do práce – někdy tramvají číslo 9, jindy autem přes zacpané centrum. Po práci nákup v Albertu, domů vařit večeři, úkoly s Aničkou… A večer pohádka pro Filípka.

Jednou přišel Tomášek domů s poznámkou: „Nenosí domácí úkoly.“ Učitelka mi volala: „Pane Dvořáku, je toho na vás moc?“ Chtěl jsem jí říct pravdu – že někdy nestíhám ani dýchat. Ale místo toho jsem slíbil nápravu.

Nejhorší byly víkendy. Děti chtěly za maminkou. Jana se ale neozývala. Psala jen krátké SMS: „Omlouvám se, teď to nejde.“ Dětem jsem lhal dál – že je nemocná, že musí pracovat… Ale Anička už mi jednou řekla: „Tati, já vím, že maminka nechce být s námi.“ To mě zlomilo.

Jednoho dne přišla Jana nečekaně domů. Stála ve dveřích s cizím mužem – vysoký, tmavé vlasy, drahé sako. „To je Radek,“ představila ho dětem. Filípek se schoval za mě a Tomášek začal brečet. Jana chtěla děti na víkend k sobě. Nechtěl jsem je pustit – bál jsem se, že je už neuvidím.

„Petře, nejsi jediný rodič,“ řekla mi tvrdě Jana v kuchyni. „Děti potřebují i mě.“

„A kde jsi byla poslední měsíc?“ vybuchl jsem poprvé v životě před dětmi.

„Musela jsem si všechno ujasnit,“ odpověděla tiše.

Nakonec děti šly s ní – s těžkým srdcem jsem je balil a díval se za nimi z okna paneláku. Celý víkend jsem seděl doma a čekal na zprávu. Když se vrátily, byly tiché a smutné.

Začali jsme chodit k psycholožce – paní doktorka Šimková byla laskavá a trpělivá. Učila mě naslouchat dětem i sobě samému. Pomalu jsme si budovali nový režim – bez Jany, ale spolu.

Jednou večer mi Anička řekla: „Tati, já tě mám ráda i když neumíš copánky.“ Rozbrečel jsem se před ní poprvé v životě.

Dnes už je to půl roku od chvíle, kdy nás Jana opustila. Není to lehké – pořád mám strach, že něco pokazím. Ale děti se smějí častěji než dřív a já věřím, že to zvládneme.

Někdy si večer sednu na balkon s hrnkem čaje a ptám se sám sebe: Jsem pro ně dost dobrý táta? Co byste udělali vy na mém místě?