Dopis, který změnil můj život: Jak jsem psala o tátově závislosti a proč už nikdy nechci mlčet

„Tati, proč jsi zase nepřišel domů?“ šeptala jsem do tmy, když jsem slyšela mámu plakat v kuchyni. Bylo mi tehdy patnáct a už jsem dávno věděla, že když se nevracíš, znamená to jediné – hospoda U Tří lip je zase tvůj druhý domov. Máma si myslela, že spím, ale já jsem ležela v posteli a počítala minuty. Každý zvuk na schodišti mě napínal jako strunu. Když jsi konečně přišel, bylo to jako když se domů vrátí cizinec. Vzduch byl těžký od piva a cigaret, tvůj hlas hrubý a slova ostrá.

„Veroniko, běž spát! To není tvoje starost!“ slyšela jsem tě křičet na mámu. Ale byla to moje starost. Byla to starost nás všech – mě, mámy i mé mladší sestry Kláry. Každý den jsme žili v napětí, jestli přijdeš střízlivý, nebo jestli budeš zase rozbíjet talíře a nadávat na celý svět.

Když nám učitelka češtiny zadala napsat dopis na téma „Co bych chtěla změnit ve svém životě“, věděla jsem okamžitě, o čem budu psát. Seděla jsem u stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a slzy mi kapaly na papír. „Milý táto,“ začala jsem. „Píšu ti, protože už nemůžu dál mlčet. Bojím se tě. Bojím se o tebe. Chci zpátky toho tátu, který mě učil jezdit na kole a smál se mým vtipům.“

Bylo to poprvé, co jsem všechno napsala nahlas – jak jsme s Klárou schovávaly peníze před tebou, abys je neutratil za další lahváče. Jak jsme s mámou plánovaly, co uděláme, když se jednou nevrátíš vůbec. Jak jsem se styděla pozvat kamarádky domů, protože nikdy nebylo jisté, v jakém stavu tě najdou.

Dopis jsem odevzdala s třesoucíma rukama. Učitelka mi druhý den řekla, že mě chce vidět po hodině. Seděla jsem naproti ní a čekala, že mě bude litovat nebo mi řekne, že takové věci se do školy nepatří. Místo toho mi podala ruku a řekla: „Veroniko, jsi statečná. Myslím, že by tvůj dopis mohl pomoct i dalším.“

Souhlasila jsem s tím, že ho anonymně zveřejní na školním webu. Netušila jsem, co tím spustím. Během týdne mi začali psát spolužáci i cizí lidé z celé republiky. „Mám to doma podobné.“ „Díky za odvahu.“ „Už se tolik nestydím.“ Najednou jsem nebyla sama.

Táta se o dopisu dozvěděl od sousedky. Přišel domů dřív než obvykle – stál ve dveřích a v očích měl něco mezi vztekem a zoufalstvím. „To tys napsala ten dopis?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ odpověděla jsem a poprvé v životě jsem se mu podívala přímo do očí.

Chvíli bylo ticho. Pak si sedl ke stolu a rozplakal se. Nikdy předtím jsem ho neviděla plakat. Máma přišla z kuchyně a objala mě. Klára stála za mnou a držela mě za ruku.

Ten večer jsme si poprvé povídali jako rodina – o tom, jak moc nás jeho pití bolí, jak moc nám chybí ten starý táta. Slíbil nám, že zkusí přestat pít. Nevěřila jsem mu hned – tolikrát už něco slíbil a pak nedodržel. Ale tentokrát začal chodit na skupinu Anonymních alkoholiků v Modřanech a opravdu se snažil.

Nebyla to pohádka s rychlým koncem. Byly dny, kdy to nezvládl a přišel domů opilý. Byly týdny, kdy jsme si mysleli, že už je všechno ztracené. Ale pokaždé jsme začali znovu – on i my.

Dnes je to dva roky od chvíle, kdy jsem napsala ten dopis. Táta je pořád s námi. Někdy je smutný a unavený, ale už není cizincem ve vlastním domě. Máma se usmívá častěji než dřív a Klára už se nebojí zvonku u dveří.

Občas si říkám: Udělala bych to znovu? Měla jsem právo takhle odhalit naši bolest? Ale pak si přečtu další zprávu od někoho, kdo díky mému dopisu našel odvahu promluvit.

Možná právě proto má smysl nebát se říct pravdu nahlas.

A co vy? Mlčeli byste dál – nebo byste taky napsali svůj dopis?