„Uhni, mrzáku!“ – Když šikana překročila hranice a já našla nečekané spojence

„Uhni, mrzáku!“ ozvalo se za mnou tak hlasitě, že jsem málem upustila berle. Srdce mi bušilo až v krku. Bylo sychravé říjnové ráno, mlha se válela po chodníku v našem maloměstě kousek od Hradce Králové a já čekala na autobus do školy. Když jsem se otočila, stál za mnou Tomáš s Davidem a Lukášem – tři kluci z mé třídy, kteří si mě od nehody vyhlédli jako snadný terč.

„No tak, Verčo, pohni se! Nebo ti máme pomoct?“ uchechtl se Tomáš a schválně mě ramenem odstrčil. Zavrávorala jsem a málem spadla. Lidé na zastávce dělali, že nic nevidí. Jen jedna starší paní si povzdechla, ale rychle sklopila oči.

„Nechte mě být,“ vypravila jsem ze sebe tiše, ale hlas se mi třásl. V hlavě mi běžela slova mámy: „Musíš být silná, Veroniko. Svět není spravedlivý.“ Jenže jak mám být silná, když každý den začíná stejně? Od nehody před rokem, kdy jsme s tátou bourali na D11 a já skončila s rozdrcenou nohou, je všechno jinak. Táta už s námi nebydlí – má novou rodinu v Pardubicích – a máma je pořád v práci. Zůstala jsem sama.

David mi vytrhl jednu berli z ruky. „Hele, pojď si to zkusit bez ní!“ smál se a podával ji Lukášovi jako trofej. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen stála a cítila, jak se mi do očí derou slzy.

A pak se to stalo. Zpoza rohu se ozval rachot motorů. Nejdřív jeden, pak další a další. Během minuty zastavila u zastávky kolona motorek – muselo jich být snad padesát! Všichni měli kožené bundy s nápisem „Motorkáři z Podorlicka“.

Jeden z nich – vysoký chlap s šedivým vousem – sesedl z motorky a zamířil přímo k nám. „Co se tu děje?“ zeptal se hlubokým hlasem. Kluci ztuhli.

Tomáš se snažil dělat frajera: „Nic, pane, jen si povídáme.“

Motorkář se na něj podíval tak přísně, že i já jsem měla strach. „Tohle není povídání. Vrať jí tu berli a omluvte se.“

David mi rychle podal berli zpátky a zamumlal: „Promiň.“ Kluci zmizeli rychlostí blesku.

Motorkář se ke mně sklonil: „Jsi v pořádku?“ Přikývla jsem, ale hlas mi selhal.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se laskavě.

„Veronika,“ zašeptala jsem.

„Veroniko, kdyby tě ještě někdo obtěžoval, řekni nám. Jezdíme tudy každé ráno.“ Usmál se a podal mi ruku. Jeho dlaň byla teplá a pevná.

Ostatní motorkáři kývli na pozdrav a jeden z nich – paní s copem – mi podala vizitku: „Jsem Jana. Kdybys něco potřebovala, ozvi se.“

Když autobus přijel, nastupovala jsem s hlavou vztyčenou. Lidé na mě koukali jinak – někteří s úsměvem, jiní rozpačitě. Ve škole se o tom incidentu rychle rozkřiklo. Někteří spolužáci mi začali říkat „motorkářská princezna“, jiní mě dál ignorovali.

Doma jsem to řekla mámě. Místo pochopení přišla hádka.

„Veroniko, proč jsi jim vůbec dovolila tě šikanovat? Musíš si stát za svým!“

„Mami, já jsem to nechtěla! Oni jsou silnější…“

„To není výmluva! Kdybys byla víc jako tvoje sestra…“

Zase ta věčná srovnávání s Klárou, která studuje medicínu v Praze a podle mámy je dokonalá. Já mám pocit, že jsem pro ni jen přítěž.

Další dny byly zvláštní. Motorkáři opravdu jezdili kolem zastávky každé ráno. Kluci si mě přestali všímat – aspoň navenek. Ale ve škole to nebylo lepší. Na záchodcích někdo fixem napsal: „Verča = mrzák + motorkářská děvka“. Když jsem to viděla, rozbrečela jsem se.

Jana mi psala zprávy: „Jak to zvládáš? Chceš si popovídat?“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem jí odepsala. Sešli jsme se v kavárně u nádraží.

„Víš,“ začala Jana opatrně, „já taky nebyla vždycky silná. Když mi bylo dvacet, měla jsem nehodu na motorce. Taky jsem měla pocit, že už nikdy nebudu normální.“

Povídaly jsme si hodiny. Poprvé od nehody jsem měla pocit, že mě někdo chápe.

Jednou večer přišla máma domů dřív a našla mě s Janou v kuchyni.

„Kdo to je?“ zeptala se podezřívavě.

„To je Jana… moje kamarádka.“

Máma si ji změřila pohledem: „Motorkářka? To snad nemyslíš vážně! Tyhle lidi…“

„Mami!“ vykřikla jsem zoufale. „Jana je jediná, kdo mi rozumí!“

Rozhostilo se trapné ticho. Máma odešla do ložnice a zabouchla dveře.

Od té doby bylo doma dusno. Máma mi vyčítala každou schůzku s Janou i to, že prý „dělám ostudu“. Ve škole mě dál pomlouvali. Jediný únik byl svět motorek – Jana mě vzala na první projížďku a já poprvé po roce cítila vítr ve vlasech a svobodu.

Jednou večer jsme seděli s Janou a její partou u ohně za městem. Povídali jsme si o životě, o bolesti i o tom, jak přežít mezi lidmi, kteří vás nechtějí přijmout.

„Víš,“ řekla Jana tiše, „někdy musíš být sama sobě nejlepším přítelem.“

Začala jsem psát blog o svých zážitcích – o šikaně, o bolesti i o radosti z jízdy na motorce. Ozvalo se mi spoustu lidí – někteří mě podporovali, jiní psali nenávistné komentáře.

Jednoho dne přišla máma domů s dopisem od školy: „Vaše dcera byla nominována na cenu za odvahu.“ Rozplakala se.

„Promiň mi to všechno,“ šeptla a objala mě poprvé od nehody.

Dnes už vím, že odvaha není o tom být bez strachu. Je to o tom vstát každé ráno a jít dál – i když vás svět nechce přijmout.

Někdy si říkám: Proč musí být cesta k přijetí tak těžká? A kolik lidí kolem nás bojuje své bitvy v tichosti? Co byste udělali vy na mém místě?