Když láska shoří na popel: Můj boj o dceru po rozvodu s Petrem

„Nechci tě už nikdy vidět! A Aničku ti taky nevezmu, dokud se nevzpamatuješ!“ křičel Petr ve dveřích našeho bytu na pražském sídlišti. Jeho hlas se rozléhal chodbou a já jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět. Držela jsem v náručí naši pětiletou dceru Aničku, která se ke mně tiskla a tiše plakala. V tu chvíli jsem si uvědomila, že všechno, co jsme s Petrem budovali, je nenávratně pryč.

Nikdy bych nevěřila, že muž, kterého jsem si před sedmi lety brala v kostele na Vinohradech, se stane mým největším protivníkem. Byli jsme obyčejný pár – já učitelka v mateřské škole, on programátor v menší IT firmě. Měli jsme sny o domě za Prahou, o dvou dětech a letních dovolených u Máchova jezera. Jenže sny se někdy rozplynou rychleji, než by člověk čekal.

Začalo to nenápadně. Petr býval často podrážděný, domů chodil pozdě a na všechno měl výmluvy. „Mám toho v práci moc,“ říkal pořád dokola. Já jsem mu věřila – aspoň zpočátku. Ale když jsem jednou našla v jeho kapse účtenku z restaurace pro dva a parfém, který jsem nikdy nedostala, začala jsem tušit pravdu. Když jsem se ho zeptala, vybuchl: „Co mi tady šmejdíš v kapsách? To už mi ani doma nemůžu věřit?“

Od té doby to šlo z kopce. Hádky byly čím dál častější a ostřejší. Anička se schovávala pod stolem, když jsme křičeli jeden na druhého. Jednou večer jsem slyšela, jak si šeptá s plyšovým medvědem: „Neboj se, maminka tě ochrání.“ V tu chvíli mi došlo, že už to dál nejde.

Rozvod byl peklo. Petr odmítal odejít z bytu, tvrdil, že má právo na všechno – na mě, na Aničku i na naše úspory. „Bez tebe bych nikdy nic neměl,“ řekl mi jednou s hořkostí v hlase. „Ale teď ti nic nenechám.“ Soudní tahanice trvaly měsíce. Každý den jsem chodila do práce s knedlíkem v krku a večer usínala s pláčem.

Nejhorší ale byla bitva o Aničku. Petr najednou začal tvrdit, že jsem špatná matka – že prý zanedbávám domácnost, že Anička málo jí a že ji manipuluji proti němu. Soudkyně na Praze 4 nás poslala k psycholožce. Tam jsme seděli naproti sobě jako dva cizí lidé a Anička mezi námi kreslila obrázek rozbitého domečku.

Jednoho dne mi Petr poslal SMS: „Dneska si Aničku beru k sobě a vrátím ji až v neděli večer.“ Byla středa. Zavolala jsem mu hned zpátky: „To nemůžeš! Má školku, má tady svoje věci!“ On jen suše odpověděl: „Už jsem to zařídil.“ Ten večer jsem poprvé pochopila, jak bezmocná může matka být.

Moje maminka mi říkala: „Martino, musíš být silná kvůli Aničce.“ Ale jak mám být silná, když mě soudní úřednice vyslýchají jako zločince? Když mi Petr posílá výhrůžné e-maily a jeho matka mi volá, že prý nikdy nebudu dobrou mámou? Jednou jsem slyšela Aničku šeptat do telefonu babičce: „Maminka pořád pláče.“

Petr začal platit alimenty pozdě a v poloviční výši. „Nemám peníze,“ tvrdil, i když si koupil nové auto. Musela jsem si půjčit od kamarádky Lenky na nájem. Večer jsme s Aničkou seděly u stolu a skládaly puzzle – ona se smála a já měla slzy v očích.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice na kontrolu domů. Prohlížela ledničku, ptala se Aničky na její oblíbené jídlo a mě zpovídala jako u výslechu: „Kolik hodin týdně trávíte s dcerou? Máte nějaké dluhy?“ Cítila jsem se ponížená a bezmocná.

Petr mezitím začal žádat o střídavou péči. „Chci být s Aničkou stejně často jako ty,“ prohlásil u soudu. Věděla jsem, že mu nejde o ni – chtěl mě jen zranit. Anička byla zmatená a ptala se mě: „Maminko, proč už nejsme všichni spolu?“ Co jí mám odpovědět?

Jednou večer přišla Anička domů uplakaná: „Tatínek říkal, že už tě nemá rád.“ Objala jsem ji a snažila se nebrečet před ní. „To nevadí, hlavně že tě máme rády my dvě,“ šeptala jsem jí do vlasů.

Po roce soudních tahanic nám soudkyně nakonec svěřila Aničku do mé péče a Petrovi určila pravidelné návštěvy. Byla jsem ráda – ale zároveň mě tížila vina a smutek za to všechno, co jsme musely s dcerou prožít.

Dnes už je to dva roky od rozvodu. S Petrem spolu mluvíme jen přes SMS nebo e-mail. Anička roste a je z ní veselá holčička – ale někdy ji přistihnu, jak si kreslí domeček s rozbitým srdcem uprostřed.

Někdy si kladu otázku: Udělala jsem pro Aničku opravdu to nejlepší? Nebo ji naše válka navždy poznamenala? Co byste udělali vy na mém místě?