Když pro mě nikdo nepřišel: Příběh mezi odpuštěním a zapomněním

„Davide, dnes tě propouštíme. Máš někoho, kdo tě vyzvedne?“ zeptala se mě sestřička Jana a já jen tiše přikývl. Ve skutečnosti jsem ale nevěděl, jestli někdo přijde. V hlavě mi hučelo, srdce mi bušilo až v krku. Všichni kolem mě měli někoho, kdo je objal, podal jim bundu, odvezl domů. Já seděl na posteli s igelitkou léků a čekal.

Telefon mlčel. Hodiny tikaly. Venku pršelo a já pozoroval kapky stékající po okně. V duchu jsem si přehrával poslední rozhovory s rodinou. S manželkou Lenkou jsme se pohádali kvůli penězům ještě před mým kolapsem. Syn Petr mi už půl roku nevolal, od té doby, co jsem mu odmítl půjčit na auto. Dcera Klára žije v Praze a má svůj život – vždycky říká, že je moc zaneprázdněná.

„Davide, už je skoro poledne. Mám ti zavolat taxi?“ ozvala se znovu Jana. „Ne, ještě chvíli počkám,“ odpověděl jsem a snažil se neusmát příliš křečovitě. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené vlaky: Co když už jim na mně nezáleží? Co když jsem si to všechno způsobil sám?

Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy jsem byl mladý a všechno bylo jednodušší. Když jsme s Lenkou stavěli dům v Líšni, když jsme s dětmi jezdili na kola do Moravského krasu. Kde se to všechno pokazilo? Kdy jsme se přestali slyšet?

Telefon konečně zavibroval. S nadějí jsem ho popadl, ale byla to jen zpráva od banky: „Vaše saldo je pod minimem.“ Zasmál jsem se hořce. „To je život,” zamumlal jsem si pro sebe.

Do pokoje nakoukla uklízečka paní Novotná: „Pane Davide, už byste měl jít. Potřebuju vytřít.“

Zvedl jsem se, sbalil igelitku a pomalu se vydal chodbou k východu. Nikdo tam nestál. Nikdo mě nečekal. Venku pršelo ještě víc. Zastavil jsem se pod stříškou a vytáhl telefon. Zavolám Lence? Nebo Petrovi? Nebo Kláře? Ruka se mi třásla.

Nakonec jsem zavolal Lence. Dlouho to zvonilo, pak to zvedla: „Ano?“

„Ahoj… už mě pustili z nemocnice.“

„Aha… no, já teď nemůžu, mám poradu. Zavolej Petrovi.“

„Dobře…“ řekl jsem tiše a zavěsil.

Chvíli jsem stál a díval se do deště. Pak jsem vytočil Petra.

„Tati? Co je?“

„Jsem už venku z nemocnice… mohl bys pro mě přijet?“

„Hele, mám dneska směnu až do večera. Zkus Kláru.“

„Jasně…“

Klára mi to nezvedla vůbec.

Stál jsem tam jako cizinec ve vlastním životě. Vzpomněl jsem si na všechny ty noci, kdy jsem nespal kvůli dětem, na všechny ty přesčasy v nemocnici, abych jim mohl koupit nové kolo nebo zaplatit školu v Praze.

Nakonec jsem si objednal taxi sám. Cestou domů jsem pozoroval známé ulice Brna, ale připadaly mi cizí. Dům byl tichý, chladný, prázdný. Lenka přišla až večer.

„Už jsi doma?“ zeptala se bez emocí.

„Ano.“

„Mám hodně práce.“

Seděl jsem v kuchyni a poslouchal tikání hodin. Přemýšlel jsem, kde jsme udělali chybu. Proč už nejsme rodina? Proč je tak těžké odpustit? Proč je tak těžké říct – mám tě rád?

Další dny byly jako mlha. Rehabilitace doma byla těžká – nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Lenka byla pořád pryč nebo na telefonu. Petr přijel jednou za týden na deset minut a většinou jen proto, aby si půjčil vrtačku nebo něco snědl z lednice. Klára mi poslala esemesku: „Drž se, tati.“

Jednou večer jsem to nevydržel a zeptal se Lenky: „Proč jsi pro mě nepřijela?“

Podívala se na mě unaveně: „Protože už nevím, jak dál, Davide. Všechno je jen tvoje práce nebo tvoje nemoci. Už nejsme rodina – jsme jen lidi pod jednou střechou.“

Zamrazilo mě to až do morku kostí.

Začal jsem chodit na terapii k psycholožce paní Dvořákové. „Musíte si odpustit i vy sám,“ řekla mi jednou. „A musíte najít odvahu říct rodině pravdu o tom, co cítíte.“

Jednoho večera jsem svolal rodinu ke stolu.

„Chci vám něco říct,“ začal jsem nejistě.

Lenka protočila oči, Petr koukal do mobilu, Klára přijela jen přes videohovor.

„Vím, že jsme si ublížili navzájem. Vím, že jsem nebyl vždycky dobrý manžel ani táta. Ale nechci umřít s pocitem, že jsme si nikdy neodpustili.“

Bylo ticho.

Pak Lenka tiše řekla: „Já taky ne.“

Petr zvedl oči: „Tati… promiň.“

Klára plakala na obrazovce.

Nevím, jestli jsme si odpustili úplně. Ale aspoň jsme začali mluvit.

Někdy si říkám – kolik rodin kolem nás žije vedle sebe jako cizinci? Kolik lidí čeká v nemocnici na někoho, kdo nikdy nepřijde? Co byste udělali vy na mém místě?