Když láska nestačí: Dvacet let jsem se starala o maminku a zůstala jsem s prázdnýma rukama

„Proč jsi mi nikdy neřekla, že mě nemáš ráda?“ vyhrkla jsem, když jsem stála nad maminčinou postelí v nemocnici Motol. Její oči byly kalné, ruce slabé, ale přesto se na mě pokusila usmát. „To není pravda, Haničko,“ zašeptala. Ale já už v tu chvíli věděla, že něco mezi námi zůstane navždy nedořečené.

Dvacet let. Dvacet let jsem žila v paneláku na Proseku, kde jsem každý den vstávala v pět ráno, abych mamince připravila snídani, podala léky, pomohla jí do koupelny. Můj bratr Tomáš přijel jednou za měsíc na hodinu, přinesl kytku a bonboniéru, a pak zase zmizel do svého bytu na Vinohradech. „Ty jsi ta hodná dcera,“ říkali sousedé. Jenže já jsem se necítila hodná. Cítila jsem se uvězněná.

Když mi bylo třicet, měla jsem sny – chtěla jsem být učitelkou češtiny, cestovat po Evropě, najít si muže, který by mě miloval. Ale místo toho jsem zůstala doma. „Maminka tě potřebuje,“ říkala mi teta Alena. „Tomáš má práci, ty máš čas.“ A tak jsem měla čas. Čas na to, abych sledovala, jak mi život protéká mezi prsty.

Jednou v noci, když maminka měla horečku a já seděla u její postele s mokrým hadrem na čele, mi řekla: „Neboj se, Haničko, jednou ti to všechno vrátím.“ Věřila jsem jí. Věřila jsem tomu slibu jako dítě věří pohádce.

Maminka zemřela v březnu. Bylo to rychlé a tiché. Najednou bylo v bytě ticho, které mě dusilo. Pohřeb byl malý – jen já, Tomáš a pár příbuzných z Moravy. Tomáš měl na sobě drahý oblek a tvářil se smutně, ale já věděla, že už myslí na to, kdy zase pojede na golf.

Po pohřbu jsme šli k notáři. Seděla jsem tam s Tomášem a čekala na slova, která měla přijít. Notář otevřel obálku a začal číst závěť: „Veškerý majetek odkazuji svému synovi Tomáši Novotnému.“

Zamrazilo mě. „To musí být omyl,“ vydechla jsem. Notář zavrtěl hlavou. „Vaše matka si to tak přála.“

Tomáš se na mě podíval a pokrčil rameny. „Víš přece, že maminka vždycky chtěla, abych měl jistotu.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Dvacet let jsem žila pro někoho jiného – a teď jsem neměla nic. Byt byl psaný na maminku, úspory taky. Zůstala mi jen stará skříň s jejími šaty a pár fotek z dětství.

Začaly chodit složenky – nájem, elektřina, voda. Musela jsem si najít práci v supermarketu za kasou. Každý den jsem potkávala lidi, kteří si stěžovali na život, zatímco já se snažila nezhroutit pod tíhou nespravedlnosti.

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Hele, Hanko, nechceš si najít něco menšího? Ten byt stejně prodám.“

„To myslíš vážně?“ vyjela jsem na něj.

„No co? Mamka to tak chtěla.“

Zavěsila jsem a rozbrečela se jako malá holka.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě – o tom, jak mě bolelo být vždycky ta druhá. Jak mě bolela slova: „Tomáš je kluk, ten to má těžší.“ Jak jsem se snažila být dokonalá dcera a stejně to nestačilo.

Jednou večer mi kamarádka Jana řekla: „Hani, musíš začít žít pro sebe. Maminka už tu není – teď je řada na tobě.“

Ale jak mám začít žít ve čtyřiceti devíti letech? Kde mám vzít sílu odpustit mamince i Tomášovi? A hlavně – jak mám odpustit sama sobě?

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Prahy. Přemýšlím o tom, jestli láska opravdu stačí – nebo jestli je potřeba i spravedlnost.

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl obětovat všechno pro rodinu – i když vás nakonec zradí ti nejbližší?