Byla jsem připravená poslat peníze za byt, ale dcera mě zastavila. A měla pravdu.

„Mami, ne! Nechci tam bydlet! Ta paní je divná!“ křičela na mě Anička, když jsme vycházely z bytu v paneláku na Proseku. Bylo mi čtyřicet, rozvedená, s desetiletou dcerou a konečně jsem měla našetřeno dost, abychom mohly začít znovu. Všechno mělo být jiné. Lepší. Ale teď jsem stála na chodbě, v ruce složku s dokumenty a v hlavě mi hučelo.

„Aničko, prosím tě, nebuď hysterická,“ snažila jsem se ji uklidnit, ale její oči byly plné slz a strachu. „Ta paní je milá, jen je trochu nervózní. Vždyť jsi slyšela, že musí rychle prodat.“

„Ne! Něco je špatně! Proč tam byly ty krabice? A proč nám neukázala sklep? A proč pořád volala tomu pánovi?“

Zhluboka jsem se nadechla. Byla jsem unavená. Od rozvodu s Petrem jsem všechno táhla sama. On si našel mladší, odešel a nechal mě s hypotékou a dítětem. Každý měsíc jsem počítala koruny, šetřila na každém rohlíku. Tenhle byt byl moje šance. Malý, ale náš.

„Aničko, už to mám domluvené. Zítra pošlu zálohu a příští týden se stěhujeme. Už to vydrž.“

Ale její slova mi vrtala hlavou celou cestu domů. Večer jsem seděla u počítače, prohlížela si fotky bytu a znovu četla inzerát. Paní Novotná byla milá, trochu roztěkaná, ale to je dnes každý. Byt byl levnější než ostatní v okolí – možná až moc levný. Ale co když mám prostě štěstí?

Zavolala jsem své sestře Lence. „Co myslíš? Mám to poslat?“

„Páťo, buď opatrná. Dneska jsou podvody na každém rohu. Zkus si ji ještě prověřit.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale já už nemám čas čekat. Majitelka říkala, že má další zájemce.“

V noci jsem nemohla spát. Anička spala vedle mě a ve snu tiše plakala. Ráno jsem jí udělala kakao a pohladila ji po vlasech.

„Mami, prosím tě…“ šeptla a já cítila, jak se mi svírá srdce.

Ten den jsem měla poslat zálohu – dvě stě tisíc korun. Seděla jsem u počítače, ruce se mi třásly nad klávesnicí internetového bankovnictví. Najednou mi přišla zpráva od paní Novotné: „Prosím, pošlete peníze dnes do 12:00, jinak byt nabídnu jinému zájemci.“

V tu chvíli se Anička rozplakala nahlas: „Mami, prosím! Něco je špatně! Já tam nechci!“

Zavolala jsem paní Novotné ještě jednou. „Mohla bych vidět list vlastnictví?“ zeptala jsem se opatrně.

Chvíli bylo ticho. „No… víte… já ho teď nemám u sebe… Ale nebojte se, všechno je v pořádku.“

Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na krabice v předsíni, na to, jak nám nechtěla ukázat sklep, jak pořád někam telefonovala.

Rozhodla jsem se zavolat na katastr nemovitostí. Po půlhodině čekání mi paní do telefonu řekla: „Ten byt je v exekuci a majitelka není paní Novotná.“

Zůstala jsem sedět jako opařená. Slzy mi tekly po tváři – vzteky i úlevou zároveň.

Večer jsem objala Aničku tak silně, až se rozesmála: „Vidíš, mami? Já ti říkala!“

O týden později jsme našly jiný byt – menší a dražší, ale bezpečný. A já si uvědomila, že někdy je dětský strach víc než dospělá logika.

Teď sedím u okna našeho nového bytu a přemýšlím: Kolikrát už jsme v životě přehlédli varovné signály jen proto, že jsme chtěli věřit? A kolik z nás by mělo víc naslouchat svým dětem?