Moje tchyně ze mě udělala služku: Příběh o boji za vlastní důstojnost

„To jsi ještě neumyla ty hrnce? Myslela jsem, že aspoň to zvládneš, když už jsi tady na nic jiného!“ ozvalo se za mými zády, sotva jsem položila utěrku na kuchyňskou linku. Tchyně stála ve dveřích, ruce v bok, oči přimhouřené. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Byla jsem v domě svého manžela, v domě, který měl být mým novým domovem. Místo toho se stal mou klecí.

Jmenuji se Lucie a je mi třicet jedna let. Vdala jsem se za Petra před dvěma lety. Myslela jsem si, že začínám nový život, že konečně budu mít vlastní rodinu, kde budu milovaná a přijímaná. Ale už první den po svatbě mi bylo jasné, že to nebude tak jednoduché. Petrova maminka, paní Novotná, mě od začátku neměla ráda. Nikdy mi to neřekla přímo, ale její pohledy a poznámky byly jasné.

„Petře, podívej se na to! Lucie zase zapomněla koupit mléko. Jak mám udělat svíčkovou bez mléka?“ křičela jednou v neděli dopoledne, když jsme seděli u snídaně. Petr jen pokrčil rameny a zabručel: „No tak příště nezapomeň.“ Ani jednou se mě nezastal. Vždycky byl na její straně.

Začalo to nenápadně. Nejprve mi tchyně dávala malé úkoly – utřít prach v obýváku, zalít kytky, pověsit prádlo. „Ty jsi mladá, to zvládneš,“ říkala s úsměvem, který byl všechno jen ne upřímný. Postupně toho bylo víc a víc. Najednou jsem byla ta, kdo vaří, uklízí, nakupuje a stará se o všechno v domě. Tchyně seděla u televize a komentovala každý můj pohyb.

Jednou večer jsem si dovolila sednout si k Petrovi na gauč a pustit si film. Tchyně přišla do pokoje a hlasitě zakašlala: „Lucie, v koupelně je špinavé prádlo. Myslíš, že se vypere samo?“ Petr ani nemrkl. Jen se dál díval na obrazovku.

Začala jsem se cítit jako služka. Každý den jsem vstávala dřív než ostatní, abych připravila snídani a uklidila kuchyň. Když jsem přišla z práce, čekala mě další várka domácích povinností. Tchyně mi nikdy nepoděkovala. Naopak – když něco nebylo podle jejích představ, dala mi to pořádně sežrat.

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a řekla Petrovi: „Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Tvoje maminka mě pořád ponižuje a ty se mě nikdy nezastaneš.“

Podíval se na mě s výrazem nepochopení: „Ale prosím tě, vždyť mamka to myslí dobře. Ty jsi moc citlivá.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč mě nikdo neslyší? Proč je moje bolest neviditelná? Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná jsem opravdu moc citlivá? Možná bych měla být vděčná za to, že mám kde bydlet?

Ale pak přišel den, kdy mi došla trpělivost. Bylo to na Štědrý den. Celý den jsem stála u plotny, vařila kapra, bramborový salát a pekla cukroví. Tchyně jen chodila kolem a kritizovala: „To jsi zase přesolila! A ten salát je moc kyselý.“ Večer u stolu mi podala talíř s komentářem: „Aspoň že jsi to tentokrát nespálila.“

Po večeři jsem šla do koupelny a rozbrečela se. Slyšela jsem za dveřmi šepot: „Petře, tvoje žena je nějaká labilní. To jsme si teda vybrali.“

Ten večer jsem poprvé vážně přemýšlela o tom, že odejdu. Ale kam bych šla? Moje máma bydlí v malém bytě v Ostravě a já mám práci tady v Praze. Navíc – co by tomu řekli lidi? Vždyť rozvod je pořád stigma.

Začala jsem hledat podporu u kamarádek. Jedna z nich mi řekla: „Lucko, musíš si dupnout! Tohle není normální.“ Ale jak si mám dupnout proti dvěma lidem pod jednou střechou?

Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív a slyšela tchyni s Petrem v kuchyni:

„Víš, Petře, já bych byla radši, kdybys měl jinou ženu. Lucie není pro naši rodinu ta pravá.“

„Ale mami…“ začal Petr.

„Neříkej mi mami! Já tě vychovala sama a vím nejlíp, co je pro tebe dobré.“

Stála jsem za dveřmi a třásla se vzteky i smutkem zároveň. V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco nezměním já sama, nikdo jiný to za mě neudělá.

Začala jsem chodit na terapii. Poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo slyší a chápe. Terapeutka mi řekla: „Lucie, vaše hranice jsou důležité. Máte právo na respekt.“

Jednoho večera jsem přišla domů a tchyně na mě spustila: „Dneska jsi zase zapomněla koupit chleba! Co budeme snídat?“

Zhluboka jsem se nadechla a poprvé jí odpověděla: „Paní Novotná, nejsem vaše služka. Pokud vám něco chybí, můžete si to koupit sama.“

Ticho v kuchyni bylo hrozivé. Petr na mě zíral s otevřenou pusou.

„Co sis to dovolila?“ vyštěkla tchyně.

„Jen to, co bych si měla dovolit už dávno,“ řekla jsem tiše.

Ten večer jsme s Petrem dlouho mluvili. Řekla jsem mu všechno – jak se cítím, jak mě jeho maminka ponižuje a jak mě bolí jeho mlčení.

„Lucko… já nevím… já nechci mezi vámi stát,“ řekl nakonec.

„Ale ty už mezi námi stojíš,“ odpověděla jsem mu.

Nevím, jak to dopadne. Zatím jsme pořád spolu pod jednou střechou, ale už nejsem ta tichá služka jako dřív. Začala jsem si hledat vlastní byt a přemýšlím o budoucnosti bez Petra i jeho matky.

Někdy si říkám: Proč je v Česku pořád tak těžké postavit se vlastní rodině? Proč tolik žen mlčí a snáší ponižování jen proto, aby zachovaly klid v domácnosti? Co byste udělali vy na mém místě?