Ať se naše rodina nerozpadne: Příběh o dědictví, které rozděluje i spojuje

„Tohle není fér, Honzo! Maminka mi slíbila tu kredenc, když jsem jí pomáhal opravovat střechu!“ vyhrkl Marek a jeho hlas se zlomil. Seděli jsme v kuchyni, kde ještě voněla káva, kterou maminka vařila každé ráno. Venku padal studený déšť na okna a já cítil, jak se mi svírá hrdlo.

Jan, nejstarší z nás, se opřel o stůl a podíval se na Marka s ledovým klidem. „Marek, vždyť víš, že maminka nikdy nic nepsala. Říkala nám všem, že si máme věci rozdělit v klidu. Nechci se hádat.“

Já mlčel. V ruce jsem svíral starý hrnek s vybledlým nápisem „Pro nejlepší maminku na světě“. Vzpomínky na její smích a teplé ruce mě bodaly jako jehly. Měl jsem pocit, že se dívá z rohu místnosti a čeká, co uděláme.

Maminka odešla tiše, skoro neznatelně. Bylo to ráno, kdy listí už dávno opadalo a mlha visela nad vesnicí jako těžká přikrývka. Její poslední slova byla: „Hlavně buďte spolu.“ Ale teď jsme tu seděli jako cizí lidé.

„A co dům?“ zeptal se Marek tišeji. „Já bych tu chtěl zůstat. Vždyť jsem tu byl poslední roky sám s mámou.“

Jan si povzdechl. „Já mám hypotéku na byt v Praze. Potřebuju peníze. Prodat dům je nejspravedlivější.“

V tu chvíli jsem cítil, jak se mezi námi rozprostřela propast. Každý měl svou pravdu, každý své rány. Já jsem byl ten prostřední – vždycky jsem se snažil smiřovat, ale teď jsem nevěděl, co je správné.

Vzpomněl jsem si na dětství. Jak jsme s Markem stavěli bunkr za stodolou a Jan nás vždycky přišel zkontrolovat, jestli jsme v pořádku. Jak maminka pekla koláče a volala nás domů, když se stmívalo. Tehdy jsme byli rodina.

„Můžeme to udělat jinak,“ navrhl jsem opatrně. „Co kdybychom dům nechali Markovi a my dva bychom dostali podíl z prodeje pole? Stejně už ho nikdo neobhospodařuje.“

Jan chvíli mlčel. „Pole je zarostlé plevelem. Kdo ho koupí?“

Marek se na mě podíval s vděčností v očích. „Já bych pole klidně sekal a zkusil ho dát dohromady. Jenom… nechci přijít o domov.“

V tu chvíli zazvonil telefon. Byla to teta Alena – mamčina sestra. „Kluci, nezapomeňte, že vaše maminka by nechtěla, abyste se kvůli pár věcem rozhádali,“ řekla do sluchátka naléhavě. „Pamatujte na to.“

Položil jsem telefon a podíval se na bratry. „Má pravdu. Nechci, abychom skončili jako ti Novákovi od vedle – ti spolu nemluví už deset let kvůli dědictví.“

Jan si promnul oči. „Dobře… Ale chci mít jistotu, že dostanu svůj díl.“

Začali jsme počítat hodnotu domu, pole i starých věcí – kredenc, šicí stroj po babičce, obraz svatého Josefa nad postelí. Každý předmět měl svůj příběh a každý z nás měl pocit, že mu patří víc než ostatním.

Večer jsme seděli u stolu dlouho do noci. Marek popíjel pivo a Jan nervózně ťukal prsty do stolu. Já jsem přemýšlel o tom, jak snadno se může rodina rozpadnout kvůli majetku, který vlastně ani nemá velkou hodnotu.

Dny plynuly a napětí mezi námi rostlo. Jan začal jezdit častěji do vesnice a kontroloval Mareka, jestli něco „neodnáší“. Marek byl podrážděný a uzavřený do sebe. Já jsem se snažil být prostředníkem, ale připadal jsem si bezmocný.

Jednoho dne přišel Jan s návrhem: „Prodáme všechno a rozdělíme peníze na třetiny.“

Marek vybuchl: „Tobě je jedno, kde skončím! Já tu žil s mámou poslední roky! Ty jsi byl v Praze a přijel jsi jen na Vánoce!“

Jan zrudl: „A kdo platil mámě léky? Kdo jí posílal peníze? Ty jsi tady seděl na zadku!“

Vstal jsem a praštil do stolu: „Dost! Tohle by máma nechtěla! Vždycky říkala, že rodina je víc než peníze!“

Všichni jsme zmlkli. Bylo slyšet jen tikání hodin na zdi.

Ten večer jsem nemohl usnout. Přemýšlel jsem o tom, jak nás dědictví rozděluje víc než jakákoli jiná věc v životě. Přitom jsme měli tak málo – starý dům na konci vesnice, pár políček a pár vzpomínek.

Nakonec jsme se rozhodli – Marek zůstane v domě a bude splácet nám s Janem náš podíl podle svých možností. Pole prodáme sousedovi za symbolickou cenu a peníze rozdělíme.

Když jsme podepisovali papíry u notáře v okresním městě, Marek měl slzy v očích. Jan byl napjatý, ale nakonec mi podal ruku.

Po pohřbu jsme šli společně na hřbitov zapálit svíčku mamince. Stáli jsme tam tři bratři vedle sebe v tichu podzimního dne.

„Myslíš, že je máma spokojená?“ zeptal se Marek tiše.

Podíval jsem se na něj a pak na Jana. „Nevím… Ale aspoň jsme spolu.“

Když jsme odcházeli z hřbitova, přemýšlel jsem: Proč je tak těžké odpustit staré křivdy? A stojí vůbec nějaký majetek za to, abychom kvůli němu přišli o rodinu?