Neviditelná hranice: Můj boj s tchyní pod jednou střechou

„Tohle maso je zase suché, Lucie. Kdybys ho pekla podle mého receptu, bylo by šťavnatější.“ Její hlas se nesl kuchyní jako ledový vítr. Stála jsem u sporáku, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Byla středa večer, venku pršelo a já už po sté litovala dne, kdy jsme souhlasili, že se k nám moje tchyně, paní Nováková, nastěhuje.

Můj muž Petr seděl u stolu, zabořený do novin, a dělal, že neslyší. Věděla jsem, že ho to trápí stejně jako mě, ale nikdy se neodvážil matce odporovat. „Mami, Lucie se snaží,“ řekl tiše jednou, když už jsem byla na pokraji zhroucení. „Snaží? To snad nemyslíš vážně! Vždyť ani neumí pořádně uvařit bramborový knedlík!“ odsekla tehdy tchyně a já měla chuť utéct z vlastního bytu.

Začalo to nevinně. Tchyně ovdověla a Petr nechtěl, aby zůstala sama. „Aspoň na pár měsíců,“ sliboval mi. Jenže z měsíců byly roky. Každý den jsem cítila, jak se můj domov mění v cizí území. Tchyně měla klíče od všeho – od lednice až po moje nervy.

„Lucie, proč máš ty hrnce takhle? Vždyť to nedává smysl!“ ozvalo se jedno ráno. „A proč kupuješ tyhle jogurty? Jsou drahé a stejně nejsou dobré.“ Každý detail mého života byl pod drobnohledem. Když jsem si dovolila jít s kamarádkou na kávu, čekal mě doma výslech: „A kdo teď uklidí? Myslíš, že to tady zvládnu sama?“

Začala jsem pochybovat o sobě. Byla jsem špatná manželka? Špatná hospodyně? Proč mi Petr nepomůže? Jednou večer jsem seděla v koupelně na zemi a tiše plakala. Slyšela jsem za dveřmi Petrův hlas: „Mami, nech Lucii být.“ Ale ona jen odsekla: „Já jen chci, aby byla lepší.“

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce. V kuchyni stála tchyně s Petrem a něco mu šeptala. Když mě spatřili, oba zmlkli. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Nic,“ odpověděl Petr rychle a odešel do ložnice. Tchyně si mě změřila pohledem: „Měla bys víc dbát na to, jak vypadáš. Petr si zaslouží ženu, která o sebe pečuje.“

To byl zlom. Večer jsem si sedla k Petru a řekla: „Takhle už to dál nejde. Buď najdeme řešení, nebo odejdu.“ Díval se na mě dlouho mlčky. „Lucie, je to moje máma…“ začal nejistě. „A já jsem tvoje žena! Už nevím, kdo tady vlastně bydlí – my, nebo ona?“

Následující dny byly plné napětí. Tchyně chodila po bytě jako stín, Petr byl uzavřený a já měla pocit, že se dusím. Jednoho večera jsem sbalila pár věcí a odešla k sestře. Tam jsem poprvé po dlouhé době klidně spala.

Petr mi volal až ráno: „Kde jsi? Máma je úplně rozhozená.“

„A co já?“ vybuchla jsem do telefonu. „Víš vůbec, jak mi je? Jak dlouho mám ještě snášet její urážky?“

Ticho na druhém konci bylo dlouhé. „Promiň… Já nevím, co mám dělat.“

„Musíš si vybrat,“ řekla jsem tiše.

Po týdnu přišel Petr za mnou. „Mluvil jsem s mámou,“ řekl vážně. „Bude hledat vlastní byt.“

Když jsme se vrátili domů, tchyně seděla v obýváku a mlčky koukala z okna. „Lucie… možná jsem to přeháněla,“ řekla tiše. Poprvé za celou dobu v jejím hlase zazněla lítost.

Za měsíc se odstěhovala. Byt byl najednou tichý – až moc tichý. S Petrem jsme si museli znovu hledat cestu k sobě.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké nastavit hranice i mezi nejbližšími? A kolik toho musí člověk vydržet, než si dovolí říct dost?