Ztracená v důvěře: Příběh Jany mezi strachem a svobodou

„Kde jsi byla tak dlouho?“ ozvalo se za mnou, sotva jsem zavřela dveře od bytu. Vít, můj manžel, stál v kuchyni s rukama v bok a pohledem, který by dokázal rozřezat sklo. „Byla jsem jen v Albertu, koupit chleba a mléko,“ odpověděla jsem tiše, snažíc se skrýt třes v hlase. Věděla jsem, že jsem byla pryč přesně dvacet minut, ale jeho pohled mi dával jasně najevo, že i to je moc.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím takhle. Když jsme se s Vítem brali, byla jsem přesvědčená, že jsme tým. On byl ten starostlivý, já ta důvěřivá. První měsíc po svatbě přišel s návrhem: „Víš, lásko, bude jednodušší, když mi budeš dávat výplatu. Já se postarám o všechny účty a nákupy.“ Tehdy mi to připadalo rozumné. Vždyť přece rodina je o důvěře, ne? Jenže postupně jsem si začala všímat, že nemám v peněžence ani korunu navíc. Každý nákup musel být schválený, každá koruna spočítaná.

Moje kamarádka Lenka mi jednou řekla: „Jani, tohle není normální. Proč si nemůžeš koupit ani kafe bez jeho svolení?“ Jenže já ji odbyla: „On to myslí dobře. Je prostě pečlivý.“ Ale v hloubi duše už tehdy hlodal červ pochybností.

Roky plynuly a já se pomalu ztrácela. Přestala jsem chodit na kafe s kolegyněmi, protože jsem neměla na útratu. Přestala jsem volat mámě, protože jsem nechtěla vysvětlovat, proč nikdy nemůžu přijet na návštěvu sama. Vít měl klíče od mého mobilu i e-mailu. „Důvěra je základ vztahu,“ říkal vždycky s úsměvem, když mi kontroloval zprávy.

Jednou večer jsme seděli u televize a on se mě zeptal: „Proč jsi dneska byla tak dlouho v práci?“ „Měli jsme poradu,“ odpověděla jsem. „A kdo tam byl?“ pokračoval. „Všichni z oddělení,“ snažila jsem se zachovat klid. „I ten nový kolega? Ten Petr?“ Jeho hlas byl ledový. „Ano.“ „A co jste spolu řešili?“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem člověk, ale stín. Každý můj krok byl sledován, každé slovo analyzováno. Začala jsem mít strach i ze svých myšlenek.

Jednoho dne mi Lenka napsala: „Jani, pojď na víno. Potřebuješ si odpočinout.“ Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila. Když jsem přišla domů později než obvykle, Vít už čekal. „Kde jsi byla?“ „S Lenkou na víně.“ „A proč jsi mi to neřekla předem?“ „Bála jsem se…“

V tu chvíli se rozkřičel: „Bála ses? Přede mnou? Co si myslíš, že dělám? Já tě chráním! Kdybys nebyla tak naivní, už dávno by tě někdo okradl nebo podvedl!“ Jeho slova mě bolela víc než facka.

Začala jsem přemýšlet, jestli je to opravdu ochrana nebo jen kontrola. Proč musím žádat o peníze na hygienu? Proč nemůžu sama rozhodnout, co si koupím? Proč mám pocit viny pokaždé, když chci něco jen pro sebe?

Jednoho rána jsem seděla u okna a dívala se na lidi spěchající do práce. Všichni vypadali svobodně. Najednou mi došlo, že já už ani nevím, co to svoboda znamená.

Když jsem se svěřila mámě, jen tiše řekla: „Janičko, tohle není manželství. To je vězení.“ Ale já měla strach odejít. Kam bych šla? Měla jsem pocit, že bez Víta nejsem nic.

Situace se vyhrotila minulou zimu. Dostala jsem nabídku povýšení v práci – vyšší plat i větší zodpovědnost. Když jsem to doma oznámila, Vít zbledl: „To znamená víc času v práci? A víc peněz? Ty chceš být víc než já?“ Jeho hlas byl plný zloby a ponížení.

Začal mi vyčítat každou minutu navíc v kanceláři. Volal mi desetkrát denně a kontroloval mě přes aplikaci v mobilu. Jednou večer přišel domů opilý a začal rozbíjet nádobí: „Všechno je tvoje vina! Kdybys mě poslouchala…“

Tehdy jsem poprvé pocítila opravdový strach o svůj život.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do batohu a odešla k Lence. Seděly jsme spolu u stolu a já brečela jako malá holka: „Co mám dělat? Bojím se ho… ale bojím se i být sama.“

Lenka mě objala: „Jani, nejsi sama. Máš mě, máš rodinu… A hlavně máš právo žít svůj život.“

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu sbírala odvahu postavit se na vlastní nohy. Nešlo to hned – každý telefonát od Víta mě děsil, každá zpráva ve mně vyvolávala paniku. Ale postupně jsem začala znovu dýchat.

Po půl roce jsem podala žádost o rozvod. Vít zuřil, vyhrožoval mi i mým blízkým. Ale já už věděla, že zpátky nemůžu.

Dnes žiju sama v malém bytě na Žižkově. Nemám moc peněz ani jistot, ale mám klid a pocit svobody. Občas mě přepadne strach – co když už nikdy nenajdu někoho, kdo mě bude mít rád? Co když selžu?

Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky strachu a kontroly a řeknu si: Lepší být sama než ztratit samu sebe.

Možná nejsem jediná žena v Česku, která zažila něco podobného. Kolik z nás ještě žije ve stínu pod rouškou důvěry? Máme právo na svobodu – ale kde brát sílu ji hledat?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je lepší žít ve strachu s někým nebo riskovat samotu a najít sebe samu?