Když mateřská láska překročí hranice: Jak jsem přišla o nejlepší kamarádku kvůli její dceři

„Zase přijde s Klárkou? Nemůžeme mít jednou večer jen pro dospělé?“ ozval se Petr, když jsem ukládala talíře na stůl. V tu chvíli jsem pocítila bodnutí viny i úlevy zároveň. Už několik měsíců jsem cítila, že se něco mezi mnou a Anetou změnilo. Byly jsme nejlepší kamarádky od základky, prošly jsme spolu pubertou, prvními láskami i rozchody, společně jsme slavily svatby. Ale od chvíle, kdy se jí narodila Klárka, jako by se všechno tohle rozplynulo.

Pamatuju si, jak mi Aneta poprvé volala z porodnice: „Lucko, je to zázrak! Klárka je nejkrásnější miminko na světě!“ Byla jsem dojatá a těšila se, jak ji poznám. Jenže už tehdy jsem v jejím hlase slyšela něco nového – posedlost, která mě začala děsit.

První měsíce jsem chápala, že je Aneta unavená a potřebuje podporu. Vozily jsme kočárek po parku, já poslouchala nekonečné historky o kojení, plenkách a prvních úsměvech. Ale jak Klárka rostla, Aneta ji začala brát všude – na naše tradiční páteční večeře, na výlety, dokonce i na dámské večery s vínem. Všechno se točilo jen kolem Klárky: „Klárka potřebuje spinkat v tichu, Klárka nesmí jíst cukr, Klárka má teď období vzdoru.“

Jednou jsme s Petrem pozvali Anetu s manželem na grilování. Těšili jsme se na večer plný smíchu a vzpomínek. Jenže místo toho Aneta přinesla celou tašku hraček a dětských knížek. Když jsme si chtěli povídat o práci nebo o dovolené, Aneta nás neustále přerušovala: „Pššt, Klárka teď poslouchá pohádku!“ nebo „Klárko, nech ty klacíky! Lucko, nemáš něco zdravějšího než tyhle chipsy?“

Petr mi pak v kuchyni šeptal: „Tohle už není normální. Máš pocit, že vůbec mluvíme s Anetou? Nebo jen s její představou dokonalé matky?“ A já musela přiznat, že mám pocit, jako by mi někdo ukradl kamarádku.

Jednoho večera mi Aneta volala v slzách: „Lucko, proč jsi mě poslední dobou tak odtažitá? Dělám něco špatně?“ Chtěla jsem jí říct pravdu, ale bála jsem se ji ranit. Místo toho jsem zamumlala něco o únavě z práce.

Jenže napětí mezi námi rostlo. Když jsem navrhla víkendový výlet jen pro nás dvě, Aneta okamžitě odmítla: „Bez Klárky nikam nejedu! Nechápu, jak můžeš chtít být bez svého dítěte.“ V tu chvíli jsem pochopila, že už nejsme na stejné vlně.

Situace vyvrcholila na oslavě mých narozenin. Pozvala jsem pár blízkých přátel – bez dětí. Aneta mi ale ráno napsala: „Klárka se těší! Přineseme domácí muffiny bez cukru.“ Když dorazily, Klárka okamžitě začala běhat po bytě a rozbíjet dekorace. Aneta ji omlouvala: „Víš, ona je teď v citlivém období.“ Ostatní hosté byli rozpačití a večer skončil dřív, než začal.

Po oslavě mi Petr řekl: „Lucko, musíš jí to říct. Tohle už není zdravé ani pro ni, ani pro tebe.“

Dlouho jsem sbírala odvahu. Nakonec jsem Anetě napsala dlouhou zprávu. Odpověděla mi až za dva dny: „Mrzí mě, že to tak cítíš. Ale Klárka je pro mě vším. Pokud ti to vadí, asi už si nemáme co říct.“

Od té doby jsme si nevolaly. Občas ji vidím v parku s kočárkem a cítím smutek i úlevu zároveň. Přemýšlím, kde je hranice mezi mateřskou láskou a ztrátou sebe sama? A kolik toho přátelství vydrží, než ho pohltí rodičovství?

Možná jsem byla sobecká. Možná ona příliš posedlá. Ale kde je ta správná rovnováha? Co byste udělali vy na mém místě?