Jeden telefonát, který mi roztrhl srdce: Když se minulost vrací a já musím rozhodnout, co znamená rodina

„Terezo, prosím tě, zvedni to!“ křičela na mě máma z kuchyně, zatímco já hypnotizovala blikající displej telefonu. Neznámé číslo. Vždycky jsem měla pocit, že neznámá čísla přinášejí jen špatné zprávy. A tentokrát jsem měla pravdu.

„Tady je MUDr. Novotný z Vinohradské nemocnice. Mluvím s Terezou Dvořákovou?“ ozvalo se na druhém konci. „Ano… to jsem já,“ odpověděla jsem nejistě, už mi bušilo srdce. „Vašeho otce jsme dnes přijali na oddělení. Je ve vážném stavu a jste uvedena jako jediný kontakt.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Táta. Slovo, které jsem deset let neřekla nahlas. Člověk, který odešel, když mi bylo patnáct a nechal mě i mámu samotné. Všechno se mi vrátilo – jeho křik, hádky, sliby, které nikdy nesplnil, a nakonec ticho po jeho odchodu.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se chraplavě. „Infarkt. Je stabilizovaný, ale potřebujeme s vámi mluvit.“

Zavěsila jsem a chvíli jen seděla na chodbě v paneláku na Žižkově, kde jsme s mámou přežívaly od té doby, co nás opustil. Máma přišla ke mně a když viděla můj výraz, pochopila. „To byl on?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem.

„Nemusíš tam chodit,“ řekla máma pevně. „Po tom všem…“

Ale já věděla, že musím. Ne kvůli němu. Kvůli sobě.

Cesta tramvají na Vinohrady byla nekonečná. Hlavou mi běžely vzpomínky – jak mě učil jezdit na kole v parku na Letné, jak jsme spolu pekli bábovku na Vánoce… a pak ty temnější: jak rozbil mámin oblíbený hrnek o zeď, jak odešel s cizí ženou a už se nikdy nevrátil.

Na oddělení JIP mě pustili až po dlouhém přemlouvání. Táta ležel bledý a slabý na lůžku, napojený na hadičky a monitory. Vypadal menší, než si ho pamatuju. Když mě uviděl, rozplakal se.

„Teri… promiň…“ šeptal.

Stála jsem tam jako přikovaná. Tolik let jsem si představovala, co bych mu řekla, kdybych ho ještě někdy viděla. Ale teď jsem nedokázala říct nic.

„Proč jsi odešel?“ vyhrkla jsem nakonec.

Zavřel oči a dlouho mlčel. „Byl jsem zbabělec. Myslel jsem… že vám bude beze mě líp.“

„Nebyla,“ řekla jsem tiše.

Další dny byly jako zlý sen. Každý večer jsem seděla u jeho postele a poslouchala jeho tiché omluvy a vzpomínky na dětství, které jsem se snažila vytěsnit. Máma mi doma vyčítala, že tam chodím. „Zapomněla jsi snad, jak nás nechal ve štychu? Jak jsi brečela každou noc?“

Ale já nemohla přestat myslet na to, co by bylo, kdybych mu neodpustila. Co když je tohle naše poslední šance? Co když už nikdy nebude možnost říct všechno nahlas?

Jednou večer přišla za mnou do nemocnice i máma. Stála ve dveřích a dlouho mlčela. Pak si sedla ke mně a vzala mě za ruku.

„Možná bychom mu měly dát šanci vysvětlit to,“ řekla tiše.

Táta otevřel oči a podíval se na nás obě. „Vím, že si nezasloužím vaše odpuštění,“ začal roztřeseně. „Ale každý den svého života lituju toho, co jsem udělal.“

Seděli jsme tam tři – rodina rozbitá minulostí, ale najednou spolu v jedné místnosti po tolika letech.

Další týdny byly plné rozhovorů – bolestivých i krásných. Zjistila jsem věci, které jsem nikdy nevěděla: že táta měl deprese, že se bál selhání, že jeho nový život nebyl tak šťastný, jak si myslel.

Jednou večer jsme seděli u nemocničního okna a dívali se na světla Prahy.

„Teri,“ řekl táta tiše, „můžeš mi někdy odpustit?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Možná nikdy úplně neodpustím. Ale možná můžeme začít znovu – jinak.

Když táta po dvou měsících zemřel, držela jsem ho za ruku. Nelituju ani jedné návštěvy v nemocnici. Možná jsme nestihli všechno napravit, ale aspoň jsme si řekli pravdu.

Teď často přemýšlím: Kolik lidí kolem nás nosí podobné jizvy? Kolik vztahů by šlo zachránit, kdybychom měli odvahu otevřít staré rány? Má smysl bojovat za rodinu i tehdy, když už dávno není dokonalá?