Vyhozená kvůli těhotenství: Po deseti letech se minulost vrací a já musím čelit rodičům, kteří mě kdysi opustili

„Ivano, okamžitě si sbal věci a vypadni z našeho domu! Tady pro tebe už místo není!“ křičela na mě máma, zatímco táta jen mlčky stál v rohu kuchyně a díval se na mě pohledem, který jsem do té doby neznala. V ruce jsem svírala těhotenský test a slzy mi stékaly po tvářích. Bylo mi osmnáct a svět se mi během pár minut rozpadl pod rukama.

„Mami, prosím… já to zvládnu, budu chodit do školy, najdu si práci…“ šeptala jsem zoufale, ale ona jen zavrtěla hlavou. „Zklamala jsi nás. Tohle jsme od tebe nečekali. Až si uvědomíš, co jsi provedla, možná bude pozdě.“

Ten večer jsem odešla. S jedním kufrem, pár stovkami v peněžence a dítětem pod srdcem. Kamarádka Petra mě nechala přespat na gauči v jejím malém bytě na Žižkově. „Neboj, nějak to zvládneme,“ říkala mi, když mi vařila čaj a hladila mě po vlasech. Ale já jsem věděla, že nic už nebude jako dřív.

První týdny byly peklo. Ráno jsem vstávala do práce v supermarketu, odpoledne jsem se snažila dokončit maturitu dálkově. Každý den jsem bojovala s únavou, strachem i studem. Když jsem poprvé ucítila pohyby svého syna, rozbrečela jsem se štěstím i zoufalstvím zároveň. Byla jsem sama. Nikdo z rodiny se mi neozval.

Porod byl těžký. V nemocnici za mnou nikdo nepřišel. Když mi sestřička položila malého Tomáška do náruče, slíbila jsem mu, že ho nikdy neopustím. Že mu dám všechno, co budu moct – i když to nebude mnoho.

Roky plynuly. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních, abychom měli na nájem a jídlo. Tomášek rostl jako z vody – byl veselý, zvídavý a pořád se ptal na babičku a dědu. „Proč za námi nikdy nepřijdou?“ ptal se mě jednou večer, když jsme spolu skládali puzzle na podlaze našeho malého bytu v Holešovicích.

„Oni… mají hodně práce,“ zalhala jsem mu. Pravda byla příliš bolestivá.

Občas jsem potkala mámu ve městě. Vždycky přešla na druhý chodník nebo dělala, že mě nevidí. Táta mi jednou napsal krátkou SMS: „Doufám, že jsi spokojená.“ To bylo všechno.

Když bylo Tomáškovi osm let, dostala jsem lepší práci v kanceláři a konečně jsme si mohli dovolit větší byt. Pomalu jsem začala věřit, že minulost nechám za sebou.

A pak přišel ten dopis. Ležel ve schránce mezi letáky a účty – rukou psaný, s adresou rodičů na obálce. Srdce mi bušilo až v krku.

„Ivano,

vím, že jsme ti ublížili. Tvůj otec je nemocný a já už to sama nezvládám. Prosím tě o pomoc. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Prosím tě, přijď domů.

Máma“

Seděla jsem s dopisem v ruce dlouhé hodiny. V hlavě mi vířily vzpomínky – na křik v kuchyni, na studené noci u Petry na gauči, na Tomáškův první smích i první kroky… A teď mám přijít zpátky? Po tom všem?

„Mami?“ Tomášek vešel do pokoje a všiml si mých slz. „Co se stalo?“

„To nic… jen vzpomínám,“ odpověděla jsem tiše.

Následující dny jsem byla jako tělo bez duše. V práci jsem dělala chyby, doma jsem byla podrážděná. Petra mi řekla: „Ivano, možná je čas jim odpustit. Kvůli sobě, ne kvůli nim.“

Nakonec jsem se rozhodla. Vzala jsem Tomáška za ruku a vydali jsme se do rodného domu v Brandýse nad Labem. Dveře otevřela máma – zestárla, měla kruhy pod očima a ruce se jí třásly.

„Ivano…“ vydechla překvapeně.

„Přišla jsem kvůli tátovi,“ řekla jsem chladně.

Táta ležel v posteli, pohublý a bledý. Když mě uviděl, rozplakal se jako malé dítě.

„Promiň… promiň nám to všechno,“ šeptal mezi vzlyky.

Stála jsem tam s Tomáškem za zády a nevěděla, co říct. Tolik let bolesti a zloby… A přesto – když jsem viděla tátovy slzy a máminu zoufalost – něco ve mně povolilo.

Začala jsem jim pomáhat. Jezdila jsem nakupovat, vařila jim obědy, brala Tomáška na návštěvy. Bylo to těžké – někdy jsem měla chuť utéct a už se nikdy nevrátit. Ale Tomášek byl šťastný: „Mami, mám babičku a dědu!“

Jednou večer jsme seděli všichni u jednoho stolu – poprvé po deseti letech. Máma mi stiskla ruku: „Děkuju ti… za všechno.“

Nevím, jestli jim někdy dokážu úplně odpustit. Ale vím jedno – minulost nezměním. Můžu ale rozhodnout o tom, jaká bude budoucnost mé rodiny.

Někdy přemýšlím: Je možné opravdu odpustit těm, kteří vás nejvíc zranili? A co byste udělali vy na mém místě?