Fontána na svatbě a stíny rodinných tajemství

„Ani na rande tě nikdo nevezme, natož abys někdy měla chlapa!“ zařval táta přes celý dvůr, až se skleničky na stolech zachvěly. Stála jsem tam v šatech, které mi mamka vybrala, a cítila, jak mi hoří tváře. Všichni hosté na svatbě mojí sestry Lucie se otočili a čekali, co bude dál. Táta ke mně přistoupil, chytil mě za rameno a s teatrálním gestem mě strčil přímo do fontány uprostřed nádvoří. Voda byla ledová a šaty se mi přilepily na tělo. Slyšela jsem smích, pískot a dokonce i potlesk.

Zvedla jsem se z vody, vlasy mi kapaly do očí a v tu chvíli jsem se rozhodla, že jim to nedám zadarmo. Usmála jsem se na všechny kolem a hlasitě řekla: „Jen si tuhle chvíli dobře zapamatujte.“ Všichni se smáli ještě víc. Lucie se mi omluvně podívala do očí, ale její snoubenec Petr jen pokrčil rameny. Mamka si zakryla obličej dlaněmi a šeptala něco tetě Daně.

Vylezla jsem z fontány, mokrá od hlavy k patě, a šla jsem si sednout na lavičku pod lípu. Slyšela jsem, jak si hosté šeptají: „Chudák Jana, ta je pořád sama.“ „No jo, ona nikdy nebyla normální.“

O dvacet minut později se před bránou ozval zvuk motoru. Reflektory osvítily celý dvůr a všichni ztichli. Z černého BMW vystoupil Martin – můj bývalý spolužák z gymplu, dnes úspěšný podnikatel, kterého jsem potkala před měsícem na konferenci v Brně. Nikdo z rodiny o něm nevěděl. Martin prošel kolem hostů, kteří mu uhýbali z cesty jako by byl někdo důležitý – což vlastně byl – a zastavil se přímo přede mnou.

„Jano, promiň, že jdu pozdě. Zdržel mě klient v Praze,“ řekl nahlas tak, aby to slyšeli všichni. Podal mi ruku a pomohl mi vstát. „Vypadáš skvěle,“ dodal s úsměvem.

V tu chvíli všichni ztichli. Táta zbledl a mamka začala koktat: „To je… to je…?“

„To je Martin,“ odpověděla jsem klidně. „Můj partner.“

Lucie vykulila oči a Petr si odkašlal. Teta Dana upustila skleničku na zem. Hosté začali šuškat: „To je ten Martin Novotný? Ten podnikatel?“

Martin mě objal kolem ramen a políbil mě na čelo. „Přijel jsem za tebou, protože tě mám rád,“ řekl tiše jen pro mě.

Táta se vzpamatoval jako první: „A co tady chceš? Jana není pro tebe dost dobrá!“

Martin se na něj podíval s klidem: „Pane Nováku, myslím, že Jana je mnohem víc, než si myslíte.“

V tu chvíli se rozjela lavina emocí. Mamka začala brečet, Lucie se rozplakala taky a teta Dana začala vyčítat tátovi: „Tohle už přeháníš, Karle! Vždyť je to tvoje dcera!“

Táta začal křičet: „Jana vždycky všechno kazila! Už od mala! Nikdy nebyla jako Lucie!“

Zvedla jsem hlavu a poprvé v životě mu odpověděla nahlas: „Tati, nikdy jsi mě neviděl takovou, jaká opravdu jsem. Vždycky jsi mě srovnával s Lucií, ale já nejsem ona! Jsem Jana! A už toho mám dost!“

Hosté ztichli. Martin mě pevně držel za ruku.

Mamka přišla ke mně a poprvé po letech mě objala: „Promiň, Janičko… já… já jsem měla strach tě bránit.“

Lucie přišla taky: „Já ti záviděla tvoji odvahu být jiná…“

Táta stál uprostřed dvora a nevěděl, co říct. Poprvé vypadal ztraceně.

Martin mě vzal stranou: „Jano, nechceš odjet? Nemusíš tu být.“

Podívala jsem se na něj a pak zpátky na rodinu. „Nechci utíkat. Chci jim ukázat, že mám právo být sama sebou.“

Vrátila jsem se zpět mezi hosty. „Víte co? Celý život jste mě přehlíželi nebo zesměšňovali. Ale dneska už to dělat nebudete. Dneska jsem tady já – Jana Nováková – a už nikdy si nenechám líbit vaše posměšky.“

Nastalo trapné ticho. Pak někdo začal tleskat – byl to děda František. „Tak to má být! Konečně někdo řekl pravdu!“

Postupně se přidávali další hosté – někteří tleskali ze soucitu, jiní opravdu proto, že pochopili.

Táta odešel do domu a zabouchl za sebou dveře.

Večer pokračoval jinak. Martin mi objednal suché šaty od Lucie a společně jsme si dali víno pod hvězdami. Mamka seděla vedle mě a poprvé jsme si povídaly jako dvě dospělé ženy.

Lucie přišla později: „Promiň mi všechno… Vždycky jsem chtěla být dokonalá dcera, ale nikdy jsem nebyla šťastná.“

Objaly jsme se.

Když jsme s Martinem odcházeli domů, otočila jsem se ještě jednou ke dvoru plnému světel a smíchu – tentokrát už ne na můj účet.

Doma v posteli jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom všem – o tátovi, o mamce, o Lucii i o sobě.

Možná už nikdy nebudeme dokonalá rodina. Ale možná je právě v tom ta síla – že jsme každý jiný a že máme právo být sami sebou.

Co myslíte? Dá se někdy odpustit rodičům jejich chyby? Nebo je lepší odejít a začít znovu jinde?