Pod jednou střechou, pod tlakem: Můj boj za pocit domova

„Zase jsi zapomněla koupit mléko? To už je potřetí tento týden, Jano!“ ozve se paní Novotná hned, jak za mnou zaklapnou dveře. Její hlas je ostrý jako nůž a já cítím, jak mi rudnou tváře. Petr sedí u stolu, ani nezvedne oči od notebooku. Vím, že mě slyší, ale mlčí. V tom tichu je víc odsouzení než v jakýchkoli slovech.

Sundávám si kabát a snažím se ignorovat pohledy, které mě propalují skrz naskrz. Malý Matýsek se ke mně rozběhne a obejme mě kolem pasu. „Maminko, pojď si hrát!“ prosí mě. Jeho hlas je jediným světlem v tomhle šedivém bytě. Ale místo radosti cítím jen tíhu – vím, že bych měla být šťastná, ale místo toho mám pocit, že selhávám.

Když jsme se s Petrem brali, sliboval mi, že budeme mít vlastní byt. Ale pak přišla jeho výpověď z práce a já musela nastoupit na mateřskou dřív, než jsme plánovali. Peníze došly rychleji, než jsme čekali, a tak jsme přijali nabídku jeho matky – přestěhovat se k ní do třípokojového bytu na Jižním Městě. Tehdy jsem si říkala, že to bude jen na chvíli. Už jsou to dva roky.

„Jano, kdy už konečně naučíš Matýska pořádně jíst? Podívej se na něj, je samá kost a kůže!“ pokračuje paní Novotná a já cítím, jak se mi do očí derou slzy. „Mami, nech ji být,“ ozve se Petr tiše, ale jeho hlas zní unaveně a bez přesvědčení. Vím, že nechce konflikt. Nikdo tady nechce konflikt – jen já už nemám sílu dál ustupovat.

Večer sedím na posteli v našem malém pokoji a dívám se na spícího Matýska. Slyším tlumené hlasy z kuchyně – paní Novotná si zase stěžuje na to, jak je všechno na jejích bedrech. Petr jí přizvukuje. „Jana je pořád unavená… Možná by měla víc pomáhat.“ Srdce mi buší až v krku. Jak mám pomáhat víc? Vařím, peru, uklízím… A přesto mám pocit, že nikdy nejsem dost dobrá.

Ráno mě probudí ostré světlo a vůně kávy. V kuchyni už sedí paní Novotná s Petrem. „Dneska přijde sousedka na kafe, tak ať je tu uklizeno,“ oznámí mi tchyně bez pozdravu. „A Matýska vezmi ven, ať tu nedělá binec.“ Mlčky přikývnu a v hlavě mi běží seznam povinností – nákup, úklid, oběd…

Na hřišti potkávám Lenku z vedlejšího vchodu. „Jano, ty jsi nějaká bledá,“ říká starostlivě. „Doma to není jednoduchý,“ přiznávám poprvé nahlas někomu jinému než sama sobě. Lenka pokývne hlavou: „Tchyně? To znám… Ale musíš si dupnout! Jinak tě semelou.“

Cestou domů přemýšlím o jejích slovech. Kdy jsem naposledy řekla svůj názor nahlas? Kdy jsem naposledy udělala něco jen pro sebe? Vždycky jsem byla ta hodná holka – ve škole, v práci, doma… Ale teď mám pocit, že se ztrácím sama sobě.

Odpoledne se snažím najít odvahu. „Petr,“ začnu opatrně, když jsme sami v pokoji. „Nemůžeme si najít něco vlastního? Aspoň malý podnájem?“ Dívá se na mě dlouho beze slova. „Víš, že teď to nejde… Máma nám pomáhá.“

„Ale já už to nezvládám,“ šeptám zoufale. „Cítím se tu jako host… nebo spíš jako služka.“ Petr si povzdechne: „Jano, vydrž ještě chvíli. Až najdu práci…“

Ale co když to bude trvat další rok? Další dva? Co když už nikdy nebudu mít místo, které bych mohla nazvat domovem?

Večer sedím u okna a dívám se na světla paneláků kolem nás. Kolik žen za těmi okny asi cítí totéž co já? Kolik z nás žije pod jednou střechou s někým, kdo nás soudí každým pohledem?

Matýsek se ke mně přitulí: „Maminko, proč jsi smutná?“ Pohladím ho po vlasech a usměju se přes slzy: „Jen jsem unavená, broučku.“

Někdy mám pocit, že jediný skutečný domov je tam, kde mě někdo obejme bez podmínek. Ale kde takové místo najít?

Co byste dělali vy na mém místě? Máte odvahu říct dost – nebo byste radši mlčeli a doufali v lepší zítřky?