„Napiš to všechno na mě! Proč jsi mu věřila? Podvádí tě!“ – Můj boj o domov, dceru a důstojnost po manželově zradě

„Napiš to všechno na mě! Proč jsi mu věřila? Podvádí tě, Lucko!“ křičela na mě máma do telefonu, zatímco jsem seděla v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Byla půlnoc a já právě zjistila, že můj muž, Petr, má už půl roku poměr s kolegyní z práce. Všechno se mi zhroutilo během jediné SMS zprávy, kterou jsem omylem zahlédla na jeho mobilu: „Chybíš mi, Petře. Už zase nemůžu spát.“

Seděla jsem tam, v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, a snažila se pochopit, jak jsem mohla být tak slepá. Vždyť jsme spolu byli patnáct let, máme osmiletou dceru Aničku, společnou hypotéku a sny o chalupě na Vysočině. Najednou to všechno bylo pryč. Petr přišel domů pozdě, tvářil se unaveně a ani si nevšiml, že jsem brečela. „Co je ti?“ zeptal se otráveně. „Nic,“ zalhala jsem a v duchu si opakovala: Musím být silná kvůli Aničce.

Druhý den ráno jsem ho konfrontovala. „Petře, kdo je Jana?“ Zbledl. „Jaká Jana?“ „Ta, co ti píše v noci zprávy.“ Chvíli mlčel, pak jen pokrčil rameny: „To je kolegyně. Má problémy doma.“ Lhal mi do očí a já to poznala. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.

Začaly týdny plné hádek, ticha a napětí. Petr byl čím dál víc pryč, Anička se ptala, proč je tatínek pořád smutný a proč maminka pláče v koupelně. Máma mi radila: „Lucko, nenech si to líbit! Všechno napiš na sebe – byt, auto! On tě podvede i s penězi.“ Ale já pořád doufala, že se Petr vzpamatuje.

Jednoho večera přišel domů opilý. „Víš co? Já už takhle nemůžu. Chci rozvod,“ vyprskl mezi dveřmi. Anička to slyšela a rozplakala se. V tu chvíli jsem věděla, že musím bojovat – za ni i za sebe.

Začal kolotoč právníků, soudů a nekonečných dohadů. Petr najednou chtěl půlku bytu i střídavou péči o Aničku. Jeho matka mi volala: „Lucko, měla bys být rozumná. Petr má právo na dceru i na majetek.“ Cítila jsem se jako v pasti. Všichni kolem mě tlačili – má rodina chtěla, abych byla tvrdá, Petrova rodina mě obviňovala ze všeho možného.

Jednou večer jsem seděla s Aničkou u stolu a ona mi šeptla: „Maminko, já nechci bydlet u tatínka s tou paní.“ Srdce mi puklo. Byla jsem zoufalá, ale musela jsem jí slíbit, že ji nikdy neopustím.

Petr začal manipulovat i Aničkou. Nosil jí drahé dárky, sliboval výlety do aquaparku a nové kolo. Já měla co dělat, abych zaplatila nájem a školní obědy. V práci v kanceláři jsem byla jako tělo bez duše – kolegyně Eva si všimla: „Lucko, jsi bledá jako stěna. Držíš se?“ Jen jsem přikývla.

Jednoho dne mi přišla obsílka – Petr požaduje prodej bytu a okamžité vyrovnání majetku. Máma mi radila: „Musíš bojovat! Najdi si dobrého právníka.“ Ale kde na něj vzít? Peníze byly fuč, Petr mezitím vybíral společný účet.

Začala jsem prodávat věci přes internet – starý kočárek, knihy, dokonce i svatební šaty. Každá koruna byla dobrá. Večer jsem brečela do polštáře a přemýšlela, jak to všechno zvládnu.

Soud byl peklo. Petr tvrdil, že jsem špatná matka – prý křičím na Aničku a zanedbávám domácnost. Jeho advokátka byla ostrá jako břitva: „Paní Novotná, proč jste nepracovala na plný úvazek? Proč jste nechala manžela platit hypotéku sám?“ Cítila jsem se ponížená a bezmocná.

Po soudu jsme se potkali před budovou. „Lucko,“ řekl Petr tišeji než obvykle, „proč to děláš tak těžké? Mohli bychom to vyřešit v klidu.“ Podívala jsem se mu do očí: „Tys to udělal těžké pro nás všechny.“

Doma mě čekala Anička s obrázkem – nakreslila naši rodinu, ale tatínek tam nebyl. „Maminko, už budeme jen my dvě?“ zeptala se tiše. Objala jsem ji a slíbila jí, že ji nikdy neopustím.

Po měsících tahanic soud rozhodl – byt zůstane mně a Anička bude u mě s možností návštěv u otce. Byla to úleva i bolest zároveň. Zůstaly nám dluhy a spousta šrámů na duši.

Začala jsem chodit k psycholožce a pomalu znovu nacházela sama sebe. Naučila jsem se říkat ne – Petrovi i jeho rodině. Přestala jsem se bát být sama.

Dnes už vím, že důstojnost není samozřejmost – je to něco, o co musíme bojovat každý den. A někdy je ta největší síla v tom přiznat si slabost.

Ptám se vás: Co byste udělali na mém místě? Má smysl odpouštět nevěru kvůli dítěti? Nebo je lepší začít znovu – i když to bolí?