Noc, která mi změnila život: Příběh jedné zdravotní sestry

„Lucie, už zase jdeš na noční? Vždyť jsi doma skoro nebyla!“ ozvalo se za mnou, když jsem si v předsíni navlékala kabát. Hlas mého manžela Petra byl plný výčitek, ale já už neměla sílu mu odpovídat. Jen jsem si povzdechla a zabouchla za sebou dveře. Venku byl únorový večer, mrazivý a tichý, a já šla zase do práce, do nemocnice Na Bulovce, kde jsem už osmý rok dělala zdravotní sestru. Noční směny byly pro mě samozřejmostí – někdo přece musí být u pacientů i v noci.

V tramvaji jsem seděla u okna a sledovala rozmazané světla města. V hlavě mi hučelo. Poslední dobou jsem byla pořád unavená, podrážděná, cyklus mi kolísal a s Petrem jsme se už měsíce hádali kvůli každé maličkosti. On chtěl dítě, já taky, ale pořád to nešlo. „Možná bys měla zkusit jinou práci,” navrhoval mi opakovaně. „Třeba bys pak nebyla tak vyčerpaná… a možná by to s tím miminkem šlo.” Jenže já měla pocit, že bez té práce nejsem nic. Pomáhat lidem bylo to jediné, co mi dávalo smysl.

V šatně nemocnice jsem potkala kolegyni Janu. „Ahoj Lucko, vypadáš hrozně… zase jsi nespala?” zeptala se starostlivě. „Ani ne,” přiznala jsem. „Petra už to doma štve, pořád se hádáme kvůli směnám. A… víš co, už půl roku se snažíme o dítě a nic.” Jana se na mě soucitně podívala: „Víš, že noční směny fakt nejsou pro ženský dobrý? Já jsem kvůli nim taky měla problémy s cyklem. Ale co naděláš, někdo tu být musí.”

Celou noc jsem běhala po oddělení – starala se o babičku po operaci kyčle, utěšovala mladou holku po autonehodě, zapisovala léky. Když jsem si konečně ve tři ráno sedla na chvíli do sesterny, hlava mi padala únavou na stůl. Vzpomněla jsem si na rozhovor s gynekoložkou před měsícem: „Lucie, vaše tělo je vyčerpané. Noční směny vám rozhodily hormony. Pokud chcete otěhotnět, musíte změnit režim.” Jenže jak? Kdo zaplatí hypotéku? Kdo bude platit účty?

Ráno jsem se vracela domů jako tělo bez duše. Petr už byl vzhůru a čekal na mě v kuchyni. „Lucko, musíme si promluvit,” začal opatrně. „Takhle to dál nejde. Ty jsi pořád pryč, já tě skoro nevidím… A dítě? Už jsme to zkoušeli tolikrát… Já už nevím, jestli to má smysl.” V očích měl slzy a já cítila, jak se mi hroutí svět pod rukama.

„Petře, já tu práci potřebuju! Neumím si představit dělat něco jiného,” bránila jsem se zoufale. „Ale za jakou cenu?” zvýšil hlas. „Chci rodinu! Chci tě mít doma! Nechci tě ztratit kvůli nějaké nemocnici!” Mlčela jsem. Neměla jsem odpověď.

Dny plynuly v mlze únavy a hádek. Jednou večer jsem přišla domů dřív a našla Petra sedět v obýváku s kufrem u nohou. „Odcházím k mámě,” řekl tiše. „Potřebuju si to všechno promyslet.” Jen jsem tam stála a nemohla uvěřit tomu, co slyším.

Zůstala jsem sama v prázdném bytě. Práce byla jediným místem, kde jsem ještě měla pocit, že někam patřím. Ale i tam si mě začali dobírat: „Hele Lucko, ty jsi nějaká bledá… To je z těch směn?” smála se mladší kolegyně Veronika. „A co Petr? Už ti zase vyčítal noční?” Přetvařovala jsem se, že je všechno v pořádku.

Jednou v noci mě na oddělení navštívila vrchní sestra paní Novotná. „Lucko, slyšela jsem, že máš doma problémy… Víš, že můžeš požádat o denní směny? Máme teď volné místo na ambulanci.” Zírala jsem na ni v šoku: „To bych mohla? Ale vždyť všichni říkají, že noční jsou potřeba…” Usmála se: „Zdraví máš jen jedno. A rodinu taky.” Odešla a nechala mě tam stát s hlavou plnou myšlenek.

Celou cestu domů jsem přemýšlela – mám to zkusit? Co když už je pozdě? Co když Petr už nechce zpátky?

Následující týden jsem podala žádost o přeřazení na denní směny. Bylo to těžké rozhodnutí – připadala jsem si jako zbabělec vůči kolegyním, které dál sloužily noci za mě. Ale poprvé po letech jsem začala spát celou noc a ráno vstávala bez bolesti hlavy.

Petr se po dvou týdnech vrátil domů. „Vidím, že jsi udělala změnu,” řekl tiše. „Možná máme ještě šanci.” Objali jsme se a oba plakali úlevou.

Ale ani změna režimu nezaručila zázrak – další měsíce jsme čekali na vytoužené dvě čárky na testu marně. Byla jsem zoufalá a začala nenávidět vlastní tělo za to, co mi práce vzala.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u stolu a on najednou řekl: „Lucko, možná bychom měli zkusit adopci… nebo prostě žít spolu i bez dětí.” Dívala jsem se na něj dlouho mlčky – tolik let jsme bojovali za něco, co možná nikdy nepřijde.

Dnes je mi třicet osm let a pracuji na ambulanci v denním provozu. S Petrem jsme spolu zůstali – někdy je mezi námi ticho plné smutku, jindy zase smích a radost z maličkostí. Dítě jsme nikdy neměli.

Občas potkám bývalé kolegyně z nočních směn – některé jsou nemocné, jiné vyhořelé nebo samy jako já tehdy. Přemýšlím nad tím vším: Stálo to za to? Měla jsem dřív myslet na sebe a rodinu?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné obětovat zdraví a vztahy pro práci, která nás naplňuje?