Život ve stínu tyrana: Příběh jedné české rodiny, kde tchán ovládal vše

„Tak tohle jíst nebudu!“ zařval pan Karel a talíř s bramborovým gulášem přistál na podlaze. Polévka se rozstříkla až na nohy stolu. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Můj muž Petr seděl naproti mně, oči sklopené, ruce sevřené v pěst. Nikdy se nepostavil svému otci. Nikdy.

Bydleli jsme v jeho domě už třetím rokem. Po svatbě jsme neměli peníze na vlastní byt, a tak jsme přijali nabídku, že můžeme žít v patře u Petra doma v Říčanech. Zpočátku jsem si říkala, že to bude jen dočasné. Ale čas plynul a já se pomalu měnila v někoho, koho jsem nepoznávala.

Pan Karel byl bývalý voják. Všechno muselo být podle něj – od toho, kdy se večeří, po to, jak má být složený ručník v koupelně. Každé ráno nás budil hlasitým klepáním na dveře: „Vstávat! Tady se nebude válet!“ Když jsem jednou přišla domů později z práce, čekal mě u dveří s výrazem kata: „Kde jsi byla? Tady nejsi na dovolené!“

Petr se vždycky stáhl do sebe. „Nech to být, mami,“ šeptal mi večer do polštáře. „On je prostě takový.“ Ale já jsem cítila, jak ve mně roste vztek i zoufalství. Každý den jsem byla méně a méně sama sebou.

Jednoho dne přišla moje maminka na návštěvu. Přinesla bábovku a chtěla si popovídat. Pan Karel ji sotva pustil přes práh. „Tady nejsme kavárna,“ procedil mezi zuby. Maminka se usmála, ale já viděla, jak jí cukají koutky úst. Po jejím odchodu jsem brečela v koupelně. Petr mě objal, ale jeho objetí bylo slabé, bez síly.

Začala jsem se vyhýbat domovu. Zůstávala jsem déle v práci, chodila na procházky do lesa za městem. Jednou jsem tam potkala sousedku Janu. „Ty vypadáš hrozně unaveně,“ řekla mi upřímně. A já jí všechno řekla – o Karlovi, o tom, jak se bojím otevřít pusu, o tom, že už ani nevím, kdo jsem.

Jana mě vyslechla a pak mi položila otázku: „A proč tam pořád jsi?“

Ta otázka mě pronásledovala celé týdny. Proč tam vlastně jsem? Kvůli Petrovi? Kvůli tomu, že nemáme peníze? Nebo proto, že se bojím změny?

Jednoho večera přišla ta scéna s gulášem. Karel řval, Petr mlčel a já… najednou jsem vstala a řekla: „Dost! Už toho mám dost! Tohle není domov!“ Karel ztuhl a Petr na mě vytřeštil oči.

„Co si to dovoluješ?“ zasyčel Karel.

„Dovoluju si žít svůj život! A jestli tohle má být můj život, tak já odcházím!“

Bylo ticho. Srdce mi bušilo až v krku. Petr se nezmohl na slovo.

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí a odešla k mamince do paneláku na Jižním Městě. Bylo mi třicet tři let a měla jsem pocit, že začínám znovu od nuly.

Petr mi volal každý večer. „Prosím tě, vrať se… On už bude lepší…“ Ale já věděla své. Karel se nezmění a Petr bez něj nedokáže žít.

Začala jsem chodit na terapii. Poprvé v životě jsem mohla říct nahlas všechno, co mě tížilo. Psycholožka mi řekla: „Vy jste byla vězeňkyní ve vlastním domově.“

Po půl roce mi Petr napsal dopis: „Odpusť mi, že jsem tě nedokázal ochránit.“ Rozvedli jsme se v tichosti na podzimní radnici v Praze 4. Karel tam nebyl.

Dnes žiju sama v malém bytě s výhledem na park. Každé ráno si vařím kávu a dívám se na stromy. Někdy mám strach – co když už nikdy nenajdu odvahu někoho milovat? Ale pak si vzpomenu na tu noc s gulášem a vím, že už nikdy nedovolím nikomu, aby mě ovládal.

Kolik z vás žije ve stínu něčí tyranie? A kolik z vás už našlo odvahu odejít?