Moje tchyně udělala všechno pro to, aby zničila naši rodinu – ale nakonec přišla o syna

„Tohle už dál nevydržím, Tomáši!“ vykřikla jsem a slzy mi stékaly po tvářích. Stála jsem uprostřed naší malé kuchyně v paneláku na Jižním Městě, ruce zaťaté v pěst. Tomáš seděl u stolu, hlavu v dlaních, a mlčel. Z chodby se ozýval tichý pláč naší dcerky Elišky, kterou právě před chvílí moje tchyně, paní Věra, okřikla tak, že se rozplakala. Bylo to už potřetí ten týden.

„Mami, prosím tě, nech toho,“ ozval se Tomáš slabým hlasem, když jeho matka vešla do kuchyně s výrazem vítězství ve tváři. „Jen jsem chtěla, aby tu byla trochu disciplína,“ odsekla Věra a upřela na mě pohled plný pohrdání. „Za nás se děti takhle nechovaly. Ty ji rozmazluješ, Lucie.“

Bylo mi jasné, že tohle není poprvé ani naposledy. Od začátku našeho vztahu s Tomášem jsem věděla, že jeho matka je dominantní žena. Ale nikdy by mě nenapadlo, že její zásahy do našeho soukromí budou tak ničivé. Když jsme se s Tomášem vzali, byla jsem šťastná. Měli jsme malý byt, málo peněz, ale hodně lásky. Jenže pak přišla Eliška a s ní i častější návštěvy Věry.

Začalo to nenápadně – rady ohledně kojení, výběru plenek, dokonce i toho, jak mám vařit polévku. „Za nás se dělala pořádná domácí nudle,“ říkávala a dívala se na mě, jako bych byla neschopná. Tomáš se snažil být nestranný, ale čím dál častěji jsem měla pocit, že stojí spíš na její straně.

Jednoho dne jsem přišla domů z práce dřív a našla Věru, jak prohledává naše skříně. „Jen jsem chtěla uklidit,“ řekla s úsměvem. Ale já věděla, že hledá něco, co by mohla použít proti mně. Začala mi vyčítat nepořádek, špatně složené prádlo a dokonce i to, že Eliška má příliš krátké vlasy.

Snažila jsem se být trpělivá. Říkala jsem si, že je to jen období a že až Eliška povyroste, všechno se uklidní. Ale bylo to čím dál horší. Věra začala Tomášovi šeptat do ucha: „Lucie tě jen využívá. Podívej se na ni, ani pořádně nevaří.“ Jednou jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi: „Měl by sis najít někoho lepšího.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Každý den jsem se budila s pocitem úzkosti. Přestala jsem zvát kamarádky domů – bála jsem se, že by je Věra nějak urazila nebo ponížila přede mnou. Tomáš byl čím dál odtažitější a doma panovalo napětí.

Jednoho večera přišla Věra neohlášeně a přinesla s sebou kufr. „Budu tu pár dní,“ oznámila nám bez jakéhokoliv vysvětlení. Ty dny byly peklem. Kritizovala každý můj krok – od toho, jak skládám utěrky až po způsob, jakým mluvím s Eliškou.

Jednou večer jsem zaslechla Elišku plakat v pokoji. Když jsem tam přišla, seděla na posteli a tiskla k sobě plyšového medvídka. „Babička říkala, že nejsem hodná holčička,“ šeptla mi do ucha. V tu chvíli mi praskly nervy.

„Dost!“ vykřikla jsem před celou rodinou. „Takhle to dál nejde! Tohle není tvoje domácnost, Věro! Tohle je moje rodina!“ Tomáš na mě překvapeně pohlédl a poprvé za dlouhou dobu řekl: „Mami, myslím, že bys měla odejít.“

Věra se urazila a odešla s bouchnutím dveří. Myslela jsem si, že máme vyhráno – ale mýlila jsem se. Začala nám volat několikrát denně, psát Tomášovi dlouhé zprávy o tom, jak ho ztrácí a jak ho manipuluji proti ní. Tomáš byl zmatený a unavený. „Nevím, co mám dělat,“ říkal mi zoufale.

Jednoho dne přišel domů a oznámil mi: „Mami chce, abychom šli na rodinnou terapii.“ Souhlasila jsem – byla jsem ochotná udělat cokoliv pro naši rodinu. Ale terapie byla jen další příležitostí pro Věru obvinit mě ze všeho možného: „Lucie je hysterická! Lucie neumí vychovávat dítě! Lucie ničí naši rodinu!“ Psycholožka se mě snažila podpořit, ale Věra byla neústupná.

Po několika měsících neustálých hádek a slz jsem byla na dně. Přemýšlela jsem o rozvodu. Ale pak přišel zlomový okamžik: Eliška začala koktat a bála se chodit domů. To byl pro Tomáše poslední kapka.

„Dost! Mami, už nikdy nebudeš urážet moji ženu ani dceru! Pokud to nedokážeš respektovat, nechci tě vidět!“ řekl jí do telefonu s pevným hlasem. Věra mu ještě dlouho volala a psala zprávy plné výčitek a slzavých výlevů – ale Tomáš už neustoupil.

Od té doby jsme začali žít nový život – bez stínu jeho matky nad našimi hlavami. Eliška přestala koktat a doma bylo konečně klidno. Věra zůstala sama ve svém bytě na druhém konci Prahy a časem přestala volat úplně.

Občas si říkám: Stálo to za to? Měla jsem být trpělivější? Nebo je někdy opravdu nutné postavit se i těm nejbližším? Co byste udělali vy na mém místě?