Za zavřenými dveřmi: Příběh jedné české rodiny

„Proč jsi to udělala, mami?!“ křičela jsem přes zavřené dveře koupelny, zatímco zpoza nich zněl tlumený pláč. Všude kolem mě byl chaos – rozbitý hrnek na podlaze, rozlitý čaj a v kuchyni stále pískala rychlovarná konvice. Bylo mi sedmnáct a v tu chvíli jsem měla pocit, že celý svět se rozpadá.

Moje matka, Jana, byla vždycky silná žena. Pracovala jako zdravotní sestra ve vinohradské nemocnici a nikdy si nestěžovala. Ale od té doby, co táta odešel za jinou ženou do Brna, byla jako vyměněná. Uzavřená, podrážděná, někdy až zlá. A já? Já jsem byla ta, která musela držet rodinu pohromadě. Mladší bratr Tomáš měl teprve deset a často se schovával pod stolem, když se hádky stupňovaly.

„Nech mě být!“ ozvalo se z koupelny. „Já už nemůžu! Všechno je na mě!“

Stála jsem tam a nevěděla, co dělat. V hlavě mi běžely všechny ty věci, které jsem jí chtěla říct – že ji mám ráda, že to spolu zvládneme, že Tomáš potřebuje mámu. Ale místo toho jsem jen tiše seděla na studené dlažbě a čekala, až otevře dveře.

Ten den byl začátkem konce mého dětství. Musela jsem rychle dospět. Začala jsem chodit na brigády – roznášela jsem letáky po sídlišti, pomáhala v pekárně u metra Opatov a večer se učila na maturitu. Matka byla stále více nepřítomná – někdy přišla domů až nad ránem, jindy celé dny ležela v posteli a neodpovídala na moje otázky.

Jednoho večera jsem ji našla sedět u kuchyňského stolu s prázdnou lahví vína a pohledem upřeným do zdi. „Mami, musíš vstát. Tomáš má zítra školu a já nemůžu všechno zvládnout sama.“

Zvedla oči a poprvé po dlouhé době se na mě podívala. „Ty jsi silnější než já,“ zašeptala. „Já už nevím, jak dál.“

V tu chvíli jsem cítila vztek i lítost zároveň. Proč já? Proč musím být ta dospělá? Proč ona nemůže být matkou?

Začala jsem si psát deník. Do něj jsem vylévala všechny své strachy i naděje. Psala jsem o tom, jak mě bolí, když vidím Tomáše plakat do polštáře. Jak nenávidím otce za to, že nás opustil. Jak závidím spolužačkám z gymplu jejich normální rodiny.

Jednou večer přišla matka domů s cizím mužem. Jmenoval se Petr a byl to její nový přítel. Byl hlučný, smál se svým vlastním vtipům a často pil pivo přímo z lahve. Tomáš se ho bál a já ho nesnášela.

„Musíš si zvyknout,“ řekla mi matka, když jsem si stěžovala na jeho chování. „Petr nám pomůže.“

Ale místo pomoci přišly další hádky. Petr byl žárlivý a často křičel na matku kvůli maličkostem. Jednou dokonce rozbil dveře od ložnice, když se pohádali kvůli penězům.

Začala jsem trávit víc času mimo domov – učila jsem se v knihovně nebo chodila s kamarádkou Lenkou na procházky kolem Hostivařské přehrady. Lenka byla jediná, komu jsem mohla všechno říct.

„Proč prostě neodejdeš?“ ptala se mě jednou večer, když jsme seděly na lavičce u vody.

„Nemůžu tu nechat Tomáše,“ odpověděla jsem tiše. „A mámu taky ne.“

Čas plynul a já odmaturovala s vyznamenáním. Dostala jsem se na Karlovu univerzitu na psychologii – chtěla jsem pochopit sama sebe i svou rodinu.

První rok na vysoké byl těžký. Přes den přednášky, večer brigáda v kavárně na Vinohradech a doma stále stejný chaos. Matka střídala nálady jako počasí – jednou byla milující a druhý den mě obviňovala ze všeho zlého.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal do školy: „Lucko, máma zase brečí a Petr ječí. Bojím se.“

Běžela jsem domů a našla matku schoulenou v koutě kuchyně s modřinou pod okem. Petr stál nad ní a křičel: „Jsi neschopná! Všechno jsi zkazila!“

Poprvé v životě jsem na něj zařvala: „Okamžitě odejdi! Jestli ještě jednou sáhneš na moji mámu nebo bráchu, zavolám policii!“

Petr odešel s nadávkami a bouchl dveřmi tak silně, že spadla polička s hrníčky.

Matka mě objala a poprvé po dlouhé době plakala v mém náručí jako dítě.

Začaly jsme chodit k psycholožce – nejdřív jen já s Tomášem, později i matka. Bylo to těžké – otevřeně mluvit o tom, co nás trápí, co jsme nikdy nevyslovili nahlas.

Pomalu jsme začaly nacházet cestu zpět k sobě. Matka si našla novou práci v lékárně a přestala pít. Tomáš začal chodit na fotbal a já konečně cítila, že mám právo být šťastná.

Někdy večer sedíme všichni tři u stolu s čajem a povídáme si o obyčejných věcech – o škole, o práci, o snech.

Ale někdy mě přepadne strach – co když se to všechno zase rozpadne? Co když nikdy nebudeme opravdu normální rodina?

Možná právě proto píšu tenhle příběh – abych si připomněla, že i když je život těžký a někdy bolí víc než cokoliv jiného, vždycky je tu naděje.

A vy? Co byste udělali na mém místě? Dá se vůbec odpustit těm, kteří nám nejvíc ublížili?