Tchánovci převedli dům na mladší dceru. Od té doby s nimi nemluvím – proč je vlastní syn pro ně méně?

„To snad nemyslíte vážně!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela, jak tchán s tchyní u stolu oznámili, že svůj dům v Libni převedli na Hanku, mou mladší švagrovou. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Můj manžel Petr seděl vedle mě a jen tiše zíral do stolu. V jeho očích jsem viděla bolest, kterou se snažil skrýt.

„To je naše rozhodnutí, Martino,“ řekla tchyně klidně, jako by šlo o běžnou věc. „Hanka je přece sama, má to těžší než vy dva.“

„Ale my jsme tu pro vás byli vždycky! Petr vám pomáhal opravovat střechu, když jste neměli peníze, a já vám každý víkend vařila a uklízela. Proč Hanka? Jen proto, že je mladší a neumí si poradit?“

Tchán se zamračil: „Není to o tom, kdo co udělal. Hanka je naše dcera a potřebuje jistotu.“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale zůstala jsem sedět, protože Petr byl jako přikovaný. Celou cestu domů jsme mlčeli. Když jsme dorazili do našeho malého bytu v paneláku na Proseku, Petr si sedl na gauč a jen tiše řekl: „Asi jsme pro ně nikdy nebyli dost.“

Ten večer jsem nemohla usnout. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsme s Petrem šetřili každou korunu, abychom mohli jednou našim dětem dopřát lepší život. Nikdy jsme si nic nevzali zadarmo. Když mi Petr kdysi navrhl, abych zůstala doma s dětmi a on nás uživí, odmítla jsem. Věřím, že člověk má stát na vlastních nohou.

Ráno jsem šla do práce jako obvykle. Pracuji jako účetní v malé firmě na Žižkově. Není to žádná sláva, ale mám jistotu a kolegy, kteří mi rozumí. Ten den jsem ale byla duchem nepřítomná. Šéfová Jana si mě zavolala do kanceláře: „Martino, jsi v pořádku? Poslední dobou jsi nějaká roztržitá.“

Pokrčila jsem rameny: „Jen rodinné problémy.“

Jana se pousmála: „Rodina je někdy horší než práce, co?“

Přikývla jsem. V hlavě mi pořád zněla slova tchyně: Hanka potřebuje jistotu. A co my? Co Petr? Nikdy si nestěžoval, nikdy nic nechtěl. Vždycky byl ten, kdo pomáhal ostatním.

Večer přišla SMS od Hanky: „Marti, nezlob se na mě. Já ten dům ani nechtěla.“

Neodpověděla jsem. Nevěděla jsem, co jí napsat. Byla jsem naštvaná na ni i na sebe. Na to, že nedokážu být nad věcí.

Další týden jsme měli rodinnou oslavu – narozeniny tchána. Petr nechtěl jít, ale já ho přemluvila: „Musíme jim ukázat, že nejsme slabí.“

Na oslavě bylo dusno. Hanka se mi vyhýbala pohledem, tchyně se snažila být milá až přehnaně. Tchán popíjel pivo a tvářil se, že je všechno v pořádku.

Když přišlo na přípitek, Petr zvedl skleničku a řekl: „Tak na rodinu – i když někdy bolí.“

Všichni ztichli. Tchyně se rozplakala a odešla do kuchyně.

Po oslavě jsme se s Petrem rozhodli – už tam nebudeme jezdit každý víkend jako dřív. Začali jsme si víc hledět svého života. Chodili jsme na procházky do Stromovky, jezdili na výlety po Česku a snažili se najít radost v maličkostech.

Ale stejně mě to pořád hlodalo. Proč je pro ně Hanka důležitější? Proč Petr nikdy nedostal uznání za všechnu tu práci a obětavost?

Jednou večer jsme seděli s Petrem u stolu a povídali si:

„Myslíš, že jsme udělali chybu? Že jsme jim měli víc lézt do zadku?“ zeptala jsem se ho.

Petr zavrtěl hlavou: „Neumím to. A nechci být někdo jiný jen proto, abych něco dostal.“

„Ale bolí to,“ přiznala jsem tiše.

„Jo,“ řekl Petr a vzal mě za ruku.

Od té doby jsme s tchánovci mluvili jen zřídka. Hanka nám občas napsala zprávu nebo poslala fotku z dovolené v jejich novém domě. Já jí vždycky jen stroze odpověděla.

Někdy si říkám, jestli bych měla být velkorysejší. Jestli bych měla odpustit a jít dál. Ale pak si vzpomenu na ten pocit nespravedlnosti a zase se uzavřu do sebe.

Možná jednou najdu sílu odpustit. Ale zatím to nejde.

Říkám si – opravdu je krev silnější než spravedlnost? Co byste udělali vy na mém místě?