„Nechci mít děti“ – Moje rozhodnutí, moje boj. Příběh ženy, která si zvolila vlastní cestu a musela čelit rodině.

„Eliško, už ti zase tikají biologické hodiny! Kdy už nám konečně oznámíš, že čekáš miminko?“ slyším mámin hlas, který se mi zarývá do srdce jako ledová jehla. Sedím u stolu v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě, ruce mám sevřené v pěst pod stolem a snažím se ovládnout. Táta mlčí, upřeně kouká do talíře, bratr Petr se tváří, že ho to nezajímá, ale vím, že poslouchá každé slovo.

„Mami, já děti nechci,“ vydechnu konečně. V místnosti se rozhostí ticho tak husté, že bych ho mohla krájet nožem. Máma se na mě dívá, jako bych právě oznámila, že jsem spáchala zločin. „Cože? To nemyslíš vážně! Každá normální ženská chce děti! Co z tebe bude? Kdo se o tebe postará, až budeš stará?“

Cítím, jak mi hoří tváře. V hlavě mi běží tisíc myšlenek – proč je pro ně tak těžké pochopit, že nechci žít podle jejich představ? Proč je moje hodnota měřená jen tím, jestli budu matka? „Mami, já mám práci, která mě naplňuje. Mám přátele, koníčky… Nechci děti. Nikdy jsem je nechtěla.“

Táta konečně promluví: „To je nějaká móda z těch vašich časopisů a internetu. Za nás by tě to ani nenapadlo.“

Petr se uchechtne: „No jo, Eliška je prostě divná.“

Zvedám se od stolu a utíkám do svého pokoje. Zavírám za sebou dveře a opírám se o ně zády. Slzy mi tečou po tvářích. Proč je tohle tak těžké? Proč nemůžu být prostě jen já?

V práci v reklamní agentuře je to jiné. Tam jsou lidi zvyklí na různé životní styly. Moje kolegyně Jana má tři děti a pořád si stěžuje na únavu, zatímco Lucka je single a cestuje po světě. Nikdo nikoho nesoudí. Ale doma… Doma jsem pořád ta malá holka, která musí splnit očekávání.

Jednou večer mi volá babička: „Eliško, slyšela jsem od maminky… Ty opravdu nechceš děti? Víš, jak moc bych chtěla pravnouče?“ Její hlas je plný smutku a výčitek. „Babi, já tě mám moc ráda, ale tohle je moje rozhodnutí.“

Začínám si všímat, že mě rodina pomalu odstrkuje. Na rodinných oslavách se mě ptají jen na práci nebo na to, jestli už jsem si našla někoho „normálního“. Máma mi posílá odkazy na články o mateřství a fotky dětí mých sestřenic. Táta mě přestává zvát na ryby – prý už stejně nemám o čem mluvit.

Jednoho dne přijdu domů a máma sedí u stolu s dopisem v ruce. „Tohle ti přišlo,“ podává mi obálku. Otevírám ji – je to pozvánka na svatbu mé sestřenice Kláry. Máma si povzdechne: „Klára už bude mít brzy druhé dítě…“

„Mami, já nejsem Klára,“ řeknu tiše.

„Ale mohla bys být šťastná jako ona!“ vykřikne máma.

„A co když jsem šťastná takhle?“ odpovím poprvé nahlas.

Máma se rozpláče: „Já tomu nerozumím…“

Sedím vedle ní a poprvé ji obejmu ne jako dítě, ale jako žena s vlastním životem. „Mami, já tě chápu. Ale prosím, zkus pochopit i ty mě.“

Týdny plynou a napětí doma houstne. Petr mi přestává psát zprávy, táta se mnou mluví jen o počasí. Cítím se sama jako nikdy předtím. Jedinou oporou je pro mě kamarádka Veronika: „Eliško, nejsi divná. Jsi odvážná. Já bych to doma nikdy neřekla.“

Začínám psát blog o svém rozhodnutí. Překvapuje mě, kolik žen mi píše podobné příběhy – některé mají děti a litují toho, jiné děti nemají a jsou šťastné. Najednou nejsem sama.

Jednoho dne přijde máma za mnou do pokoje. Sedne si ke mně na postel: „Eliško… Já tě mám ráda i takhle. Jen jsem měla jinou představu.“

„Já vím, mami,“ usměju se skrz slzy.

Moje rozhodnutí nezměnilo svět kolem mě – ale změnilo mě samotnou. Naučila jsem se stát si za svým i za cenu bolesti a samoty. A možná právě proto jsem dnes silnější než kdy dřív.

Někdy si říkám: Proč je pro společnost tak těžké přijmout ženu bez dětí? Musíme opravdu všichni žít podle stejné šablony? Co si o tom myslíte vy?