„Tady máš kufr a jednosměrnou jízdenku“: Jak jsem řekla svému manželovi sbohem

„Tak tady to máš, Pavle. Kufr je zabalený, jízdenka do Brna na zítřek ráno. Už nemůžu dál.“

Stála jsem v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Moje dcera Anička se schovávala v pokoji a já slyšela, jak si tiše pouští písničky do sluchátek, aby neslyšela hádku. Pavel stál naproti mně, tvář měl bledou a v očích směs vzteku a nepochopení.

„To myslíš vážně?“ vydechl. „Po všem, co jsme spolu prožili?“

V tu chvíli mi hlavou proběhlo všechno: naše první rande v kavárně Slavia, jeho nesmělé doteky, když mi poprvé přinesl kytku, jeho úsměv, když poprvé potkal Aničku. Byla jsem rozvedená, on nikdy ženatý nebyl. Všichni mi říkali, že je to risk – mladší muž, bez zkušeností s dětmi. Ale já věřila, že láska překoná všechno.

Jenže časem se něco změnilo. Pavel začal být podrážděný, často chodil domů pozdě, vymlouval se na práci v IT firmě. Přestali jsme spolu mluvit o obyčejných věcech. Když jsem se ho ptala, co ho trápí, jen mávl rukou: „Nech mě být, mám toho dost.“

Jednou jsem našla v jeho mobilu zprávy od nějaké Lucie. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem četla: „Dneska večer? Už se těším…“ V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Ale ještě jsem to zkusila zachránit. Prosila jsem ho, ať mi řekne pravdu. On zapíral, pak se rozkřičel, že ho dusím.

Začaly hádky. Kvůli maličkostem – neumytému hrnku, rozházeným ponožkám, Aniččiným známkám ve škole. Pavel začal být na Aničku nepříjemný. „Proč si neumíš uklidit pokoj? Jsi už velká!“ křičel na ni jednou tak hlasitě, že se rozplakala a utekla ke mně do ložnice.

Moje máma mi říkala: „Jitko, mysli hlavně na Aničku. Dítě nesmí vyrůstat ve stresu.“ Ale já pořád doufala, že se to spraví. Že Pavel pochopí, že rodina je víc než jeho uražená pýcha.

Jednoho večera jsem přišla domů dřív z práce. V předsíni byly cizí boty – dámské lodičky. Srdce mi spadlo až do žaludku. Opatrně jsem otevřela dveře do ložnice a uviděla Pavla s Lucií. Ani se nesnažili nic vysvětlovat.

„Jitko… promiň…“ koktal Pavel.

„Nechci slyšet žádné výmluvy,“ řekla jsem tiše a zavřela za sebou dveře.

Ten večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na Aničku, jak si kreslí obrázek kočky. V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu dál. Že musím chránit sebe i ji.

Druhý den ráno jsem Pavlovi zabalila kufr. Koupila mu jízdenku do Brna – k jeho rodičům. Když přišel domů, čekala jsem na něj v předsíni.

„Tady máš kufr a jednosměrnou jízdenku,“ řekla jsem mu.

„Tohle mi nemůžeš udělat! Vždyť jsme rodina!“ křičel.

„Rodina je o důvěře a úctě. Ty jsi obojí ztratil.“

Pavel odešel bez slova. Anička mě objala a poprvé po dlouhé době se usmála.

Teď sedím u okna a dívám se na noční Prahu. Bolí to. Bolí to strašně moc. Ale vím, že jsem udělala správnou věc.

Někdy si říkám: Proč jsme si navzájem tolik ublížili? Je možné ještě někdy někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?