Moje snacha mi řekla do očí, že mě nenávidí. Syn to ví a mlčí. Jak mám žít dál?

„Tak už toho nech, Jitko! Nechápu, proč se pořád snažíš mezi nás s Michalem vklínit. Myslíš si, že si toho nevšimnu?“ její hlas zněl ostře a ledově. Stála jsem v kuchyni svého bytu na Jižním Městě, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Moje snacha, Lucie, stála přede mnou s rukama v bok a dívala se na mě s takovou nenávistí, až mě zamrazilo.

„Lucie, já… já přece nic takového nedělám,“ pokusila jsem se bránit, ale ona mě přerušila.

„Ale děláš! Voláš Michalovi každý den, pořád mu něco radíš, pořád ho zveš na obědy. Myslíš si, že jsem slepá? Chceš nás rozeštvat!“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Vždyť Michal je můj jediný syn! Celý život jsem ho vychovávala sama, protože jeho otec nás opustil, když mu byly tři roky. Všechno jsem obětovala jemu – nikdy jsem si nenašla nového partnera, nikdy jsem neodjela na dovolenou bez něj. Byli jsme na sebe zvyklí jako dvojčata.

A teď tu stojím před jeho ženou a slyším, že jsem přítěž. Že mě nenávidí. A co je horší – Michal to ví. Vím to jistě. Viděla jsem jeho pohledy, když Lucie začala být nepříjemná. Viděla jsem, jak sklápí oči a mlčí.

Vzpomněla jsem si na den jejich svatby. Byla jsem šťastná i smutná zároveň. Šťastná, že Michal našel někoho, koho miluje. Smutná, protože jsem věděla, že už nikdy nebudeme jen my dva. Ale nikdy by mě nenapadlo, že budu muset bojovat o místo ve vlastním synově životě.

„Lucie, prosím tě… já nechci nikoho rozeštvávat. Jenom mám Michala ráda,“ zašeptala jsem.

„To je právě ten problém,“ zasyčela Lucie. „Jsi na něm závislá! Nech ho žít! Máme vlastní rodinu.“

Otočila se na podpatku a práskla dveřmi. Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně a rozbrečela se. Slzy mi tekly po tvářích a já si připadala jako malá holka. Proč mě tak nenávidí? Co jsem udělala špatně?

Ten večer mi Michal zavolal. „Mami… Lucie je trochu rozrušená. Měla bys jí dát víc prostoru.“ Jeho hlas byl unavený a odměřený.

„Michale… vždyť já vás nechci obtěžovat. Jenom… chybíš mi,“ vzlykla jsem.

„Mami, už mám vlastní život,“ řekl tiše a zavěsil.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Vždyť jsem byla dobrá matka! Nikdy jsem Michalovi nic nevyčítala, podporovala ho ve všem – když chtěl jít na gympl, když chtěl studovat informatiku na ČVUT, když si našel první práci v bance… A teď mám být najednou ta špatná?

Další dny byly ještě horší. Lucie mi přestala odpovídat na zprávy. Když jsem jim chtěla přivézt koláče nebo polévku – vždyť vím, jak jsou oba pracovně vytížení – Lucie mi otevřela dveře jen na škvírku: „Děkujeme, ale nepotřebujeme.“

Začala jsem se cítit jako vetřelec ve vlastním životě. Moje kamarádky z důchodu mi říkaly: „Jitko, musíš to nechat být. Syn už má svůj život.“ Ale jak to mám udělat? Celý život byl Michal můj svět!

Jednoho dne mi zavolala moje sestra Alena: „Jitko, pojď ke mně na kafe. Musíš mezi lidi.“

Seděly jsme spolu u stolu a já jí všechno vyprávěla. Alena mě pohladila po ruce: „Víš co? Lucie tě možná nikdy nebude mít ráda. Ale nesmíš se kvůli tomu zničit. Najdi si něco svého.“

Ale co? V šedesáti letech? Vždyť já už nic jiného nemám…

Začala jsem chodit na procházky do parku. Pozorovala jsem mladé maminky s dětmi a vzpomínala na časy, kdy byl Michal malý kluk a běhal po hřišti s rozbitými koleny.

Jednou jsem potkala sousedku paní Novotnou: „Jitko, nechcete chodit s námi do klubu seniorů? Hrajeme karty a občas jedeme na výlet.“

Zkusila jsem to – a najednou jsem zjistila, že existuje svět i mimo Michala a Lucii. Začala jsem se smát s ostatními ženami, povídat si o starých filmech a dokonce jsme společně pekly vánoční cukroví pro domov důchodců.

Ale bolest nezmizela úplně. Každé Vánoce čekám, jestli mi Michal zavolá nebo přijde aspoň na chvíli domů. Někdy přijde sám – Lucie prý nemá čas nebo je nemocná.

Jednou večer mi Michal řekl: „Mami… promiň za všechno. Je to složité.“

Podívala jsem se mu do očí: „Michale… já tě nikdy nepřestanu mít ráda. Ale bolí mě to.“

Objal mě a já cítila jeho slzy na rameni.

Dnes už vím, že některé věci nezměním. Ale pořád se ptám sama sebe: Proč musí být vztahy mezi tchyní a snachou tak těžké? Je možné někdy najít cestu zpátky k vlastnímu dítěti?

Možná nejsem jediná… Máte to někdo podobně? Jak jste to zvládli vy?