Popáleniny na duši: Příběh otce, který musel zachránit vlastní dceru

„Pane Nováku, vaše dcera je v kritickém stavu. Má těžké popáleniny. Musíte přijet hned.“ Ta slova mi rezonují v hlavě dodnes. Seděl jsem v kanceláři, když mi zazvonil mobil. Vteřinu jsem nevěřil, že to může být pravda. Moje malá Anička? V nemocnici? Popáleniny? Vždyť byla u své matky a její nové ženy, u Jany, která se mi vždycky zdála přísná, ale nikdy bych nevěřil, že by…

Vyběhl jsem z práce bez jediného slova, v tramvaji jsem se třásl a modlil se, aby to nebylo tak zlé. Když jsem dorazil na urgentní příjem v Motole, sestra mě dovedla k posteli. Anička ležela bledá, s obvazy na ruce, oči plné bolesti. „Tati…“ zašeptala sotva slyšitelně. Sklonil jsem se k ní a ona mi slabě stiskla prsty. „Tati… mamčina žena… držela mi ruku na plotně… řekla, že zloděje je třeba trestat… já jen měla hlad… vzala jsem si chleba…“

Zamrazilo mě. V hlavě mi běžely obrazy: Jana, jak stojí v kuchyni, Anička s pláčem… Ne! To nemůže být pravda! Ale její pohled byl upřímný, zoufalý. „Prosím, tati, nechoď pryč…“ šeptala.

Zavolal jsem policii. Lékařka mi řekla, že popáleniny jsou třetího stupně a že Anička bude potřebovat dlouhou léčbu i psychologickou pomoc. Policisté přijeli rychle a začali klást otázky. „Pane Nováku, máte podezření na domácí násilí?“ ptal se jeden z nich. „Ano,“ odpověděl jsem bez zaváhání.

Moje bývalá žena Martina přišla do nemocnice o hodinu později. „Co se stalo?“ ptala se s hranou starostlivostí. „Jak jsi mohla nechat Janu udělat něco takového?“ vyjel jsem na ni. „To není pravda! Anička je lhářka! Vždycky něco provede a pak si vymýšlí!“ křičela Martina a sestra ji musela odvést pryč.

Policie si vyžádala záznamy z kamer v bytovém domě. Jana se mezitím pokusila utéct – sousedka ji viděla s kufrem na chodbě a zavolala policii. Když ji zatkli, byla hysterická: „To dítě mě provokovalo! Krade jídlo! Musela jsem ji potrestat!“

Všechno se mi hroutilo pod rukama. Sociálka mě vyslýchala, jestli mám vhodné podmínky pro péči o Aničku. Bydlím v paneláku na Jižním Městě, mám malý pokojík pro ni, ale nikdy jsem si nemyslel, že ji budu muset chránit před vlastní matkou a její partnerkou.

Následující týdny byly peklem. Anička měla bolesti, bála se usnout sama. Každou noc mě volala k sobě: „Tati, přijde zase Jana?“ Uklidňoval jsem ji: „Ne, už tě nikdy nikdo nebude bolet.“ Ale sám jsem tomu sotva věřil.

Martina mi volala denně: „Chci vidět Aničku! Ty jí plníš hlavu nesmysly!“ Ale soud jí zakázal kontakt až do vyšetření. Jana skončila ve vazbě a čekala ji obžaloba z těžkého ublížení na zdraví.

Jednou večer jsme s Aničkou seděli u stolu a ona se rozplakala: „Tati, já už nechci k mamince… proč mě nemá ráda?“ Co na to říct? Že některé dospělé bolí vlastní neštěstí tak moc, že ubližují i těm nejmenším? Že někdy ani rodiče nejsou bezpečím?

Začali jsme chodit k dětské psycholožce paní Dvořákové. „Musíme obnovit důvěru,“ říkala mi. „Anička potřebuje vědět, že je v bezpečí.“ Každý den jsme malovali obrázky – Anička kreslila domeček s velkým sluncem a nápisem „Tady je dobře“.

Jednou přišla sociální pracovnice paní Šimková na kontrolu bytu. Prohlédla pokojík, lednici i koupelnu. „Pane Nováku, musíme být důslední. Vaše dcera je traumatizovaná.“ Cítil jsem se provinile – měl jsem poznat dřív, co se děje? Měl jsem bojovat víc o střídavou péči?

Soudní jednání bylo vyčerpávající. Martina tvrdila, že Anička lže pod mým vlivem. Její advokátka dokonce navrhla testy na lhaní! Ale videozáznamy z chodby ukázaly Janu, jak táhne Aničku do bytu a pak vychází sama s rukama od mouky a spáleninami na prstech.

Když soudkyně přečetla rozsudek – Jana odsouzena na tři roky nepodmíněně za těžké ublížení na zdraví dítěte – cítil jsem úlevu i smutek zároveň. Martina dostala zákaz styku na půl roku a povinnost docházet na terapie.

Anička pomalu začala znovu důvěřovat světu. Chodili jsme spolu do Stromovky krmit kachny, pekli jsme bábovku (tentokrát bez plotny!) a smáli se u večerních pohádek. Ale jizvy na ruce i na duši zůstaly.

Jednou večer mi Anička řekla: „Tati, myslíš, že mě někdy bude mít maminka zase ráda?“ Mlčel jsem dlouho. „Nevím, zlato. Ale já tě budu chránit vždycky.“

A tak sedím u její postele a přemýšlím: Jak je možné, že v Česku stále přehlížíme domácí násilí? Kolik dětí ještě musí trpět, než začneme věřit jejich slovům?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že může rodič někdy napravit takovou zradu?