Vrátila jsem se s novorozencem do prázdného bytu – jsem na to opravdu sama?

„Petr? Jsi doma?“ volám do ticha, když s malým Matějem v autosedačce překračuji práh našeho bytu. Odpovědí je mi jen ozvěna vlastního hlasu a slabý pláč mého syna. Všude je nepořádek – špinavé hrnky na stole, rozházené ponožky, prázdné krabice od pizzy. Všechno je přesně tak, jak jsem to nechala před odjezdem do porodnice. Jenže teď je tu něco navíc – tíživý pocit, že jsem na všechno sama.

Matěj se rozpláče hlasitěji. Položím ho do postýlky, kterou jsem před týdnem s nadějí připravovala. „Neboj se, broučku, maminka je tady,“ šeptám a snažím se potlačit slzy. Kde je Petr? Slíbil, že nás přivítá, že bude všechno jiné…

Telefon mlčí. Zkouším mu volat, ale ozve se jen automat: „Volané číslo je momentálně nedostupné.“ Zhluboka se nadechnu a začnu uklízet. V hlavě mi běží vzpomínky na poslední týdny těhotenství – jak byl Petr odtažitý, jak se vymlouval na práci, jak se vyhýbal rozhovorům o budoucnosti. „To zvládneme,“ říkal tehdy. Ale teď tu není.

Večer. Matěj spí a já sedím v kuchyni s hrnkem studeného čaje. Dveře klapnou až kolem půlnoci. Petr vejde dovnitř, unavený, cítím z něj alkohol. „Ahoj,“ zamumlá a ani se na mě nepodívá.

„Kde jsi byl?“ ptám se tiše.

„Pracoval jsem… a pak jsme šli s klukama na pivo. Potřeboval jsem vypnout.“

„Já taky potřebuju vypnout! Právě jsem porodila tvoje dítě!“ vyhrknu a hlas se mi zlomí.

Petr jen pokrčí rameny a zmizí v ložnici. Zůstávám sedět v kuchyni a cítím, jak se mi hroutí svět.

Další dny jsou jako zlý sen. Petr odchází ráno do práce a vrací se pozdě večer. O Matěje se téměř nezajímá. Když ho prosím o pomoc, řekne: „Vždyť jsi doma, co bys chtěla?“

Začínám pochybovat o sobě. Jsem špatná matka? Špatná manželka? Proč mě Petr nechce? Proč je všechno jinak, než jsem si představovala?

Jednoho dne přijde moje maminka. Vidí můj unavený obličej a neptá se na nic – jen mě obejme a vezme Matěje do náruče. „Neboj se, holčičko, zvládneš to,“ šeptá mi do vlasů.

Ale já nevím, jestli to zvládnu. Večer sedím u počítače a hledám diskuse na internetu – jiné ženy píší o podobných pocitech samoty po porodu. Některé radí vydržet, jiné odejít.

Petr je čím dál víc mimo domov. Jednou přijde domů až ráno, opilý, a já už nevydržím:

„Takhle to dál nejde! Máme dítě! Potřebuju tě!“

„Já tohle nechtěl,“ vybuchne najednou Petr. „Chtěla jsi dítě ty! Já nejsem připravený!“

Zůstanu stát jako opařená. Tolik let jsme spolu plánovali rodinu… nebo jsem si to jen namlouvala?

Začínám chodit s Matějem ven – do parku, na hřiště, mezi ostatní maminky. Pozoruji jejich smích, sdílenou radost i únavu. Cítím závist i touhu být součástí něčeho většího než jen svého smutku.

Jednou večer najdu odvahu napsat kamarádce Janě:

„Jano, můžu k tobě přijít? Potřebuju si popovídat.“

Jana mě vyslechne bez odsuzování. „Nejsi v tom sama,“ řekne pevně. „A pokud Petr nechce být táta, musíš myslet hlavně na sebe a Matěje.“

Začínám si uvědomovat, že mám právo na štěstí – i když to znamená žít jinak, než jsem plánovala. S Petrem mluvíme čím dál méně. Jednou večer mi oznámí:

„Myslím, že bychom si měli dát pauzu.“

Nebolí mě to tolik, jak jsem čekala. Možná už jsem si zvykla na samotu.

Začínám si budovat nový život – pomalu, opatrně. Najdu si práci na částečný úvazek v knihovně, Matěje hlídá babička. Každý den je těžký, ale každý den cítím i malou jiskru naděje.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na spícího syna.

„Jsem dost dobrá máma?“ ptám se sama sebe.

A co vy? Myslíte si, že má smysl bojovat za vztah kvůli dítěti – nebo je lepší odejít a začít znovu?