Syn mi oznámil, že chce žít na chalupě: Proč jsem řekla ne, i když mě to bolí

„Mami, já už to mám fakt promyšlený. Chceme s Klárou na chalupu. Už jsme si to všechno spočítali, práce v okolí je, a navíc tam bude klid.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co Tomáš odešel z kuchyně. Seděla jsem u stolu, ruce sevřené kolem hrnku s čajem, a v hlavě mi vířily obavy. Chalupa v Křivoklátských lesích byla vždycky naše útočiště – místo na víkendy, na prázdniny, ale nikdy ne domov pro mladý pár. Vždyť Tomášovi je teprve dvacet dva! A Klára? Ta je ještě o rok mladší.

„Tohle není dobrý nápad,“ řekla jsem mu už předtím, než stačil domluvit. „Nejsi na to připravený. Ani jeden z vás neví, co to znamená starat se o dům, zahradu, topit dřevem, opravovat střechu…“

Tomáš se na mě podíval s tvrdohlavostí, kterou má po mně. „Mami, já už nejsem dítě. Chci to zkusit. Nechci bydlet v paneláku v Praze a platit nesmyslný nájem.“

V tu chvíli jsem si vzpomněla na sebe ve dvaceti – jak jsem utíkala z domova za svým snem a jak mě rodiče varovali. Ale doba je jiná. Dneska je všechno dražší, složitější. A já nechci, aby Tomáš narazil tak tvrdě jako já.

Večer jsem o tom mluvila s manželem Petrem. „Nech ho,“ řekl tiše. „Stejně si to udělá po svém.“

„Ale co když to nezvládnou? Co když tam bude nemocná? Co když jim něco spadne na hlavu?“

Petr pokrčil rameny. „Musíme jim věřit.“

Druhý den jsem Tomáše pozvala na kávu. Seděli jsme naproti sobě a já cítila, jak mezi námi visí napětí.

„Tome, já tě chápu. Ale mám strach. Ta chalupa není připravená na celoroční bydlení. Zima je tam krutá, voda zamrzá, topení je staré…“

Tomáš se usmál. „Já vím, mami. Ale my to zvládneme. Klára umí vařit i na kamnech a já se naučím sekat dřevo.“

„A co práce? Co peníze?“

„Klára má možnost dělat home office a já mám slíbenou práci u souseda v lese.“

Viděla jsem v jeho očích odhodlání i trochu strachu. A najednou jsem si uvědomila, že ho nemůžu držet zpátky jen proto, že se bojím.

Ale stejně jsem řekla: „Nechci, abyste tam teď bydleli. Ještě ne. Ale pomůžu vám finančně – můžete si najít něco menšího tady ve městě nebo chalupu postupně upravit.“

Tomáš se zamračil. „Takže mi nevěříš?“

„Věřím ti,“ odpověděla jsem tiše. „Ale mám tě ráda a nechci tě vidět nešťastného.“

Následující dny byly plné napětí. Tomáš byl odtažitý, Klára se mi vyhýbala. Snažila jsem se jim vysvětlit své důvody, ale měla jsem pocit, že mě neslyší.

Jednou večer přišel Tomáš domů později než obvykle. Sedl si ke mně do obýváku a dlouho mlčel.

„Mami… já vím, že to myslíš dobře. Ale potřebuju si to zkusit po svém. Když mi pomůžeš s penězi, budu ti vděčný. Ale rozhodnutí musí být moje.“

Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila slzy v očích.

„Tak dobře,“ zašeptala jsem. „Ale slib mi, že kdyby bylo nejhůř, přijdeš domů.“

Usmál se a políbil mě na tvář.

Dnes už jsou na chalupě měsíc. Volají mi každý den – někdy nadšení, jindy zoufalí. První sníh je překvapil dřív než čekali a voda opravdu zamrzla. Ale zvládli to. A já se učím pouštět svého syna do světa.

Někdy si říkám: Udělala jsem správně? Měla jsem být přísnější nebo víc důvěřovat? Jak byste se zachovali vy?