Když láska není podle představ: Příběh o Petrovi a Janě

„To nemyslíš vážně, Petře! Copak nevidíš, jak se na vás lidi dívají?“ slyšel jsem matčin hlas, když jsem poprvé přivedl Janu na rodinnou oslavu. Všichni seděli kolem stolu, ticho bylo husté jako mlha nad Berounkou. Táta si nervózně pohrával s vidličkou a sestra Lucie se na mě dívala s výrazem, který jsem u ní nikdy předtím neviděl – směs zklamání a nepochopení.

Jana seděla vedle mě, ruce pevně složené v klíně. Byla jiná než ženy, které si moje rodina představovala po mém boku. Nebyla štíhlá, neměla dlouhé vlasy ani módní oblečení. Ale její úsměv byl upřímný a oči jí zářily dobrotou. „Dobrý den,“ řekla tiše, když jsme vešli. Nikdo neodpověděl.

V ten večer jsem poprvé pocítil, jak těžké je jít proti proudu. Když jsme odcházeli, máma mě chytila za ruku: „Petře, zamysli se nad tím. Chceme pro tebe to nejlepší.“

Ale co když to nejlepší pro mě znamená něco jiného než pro ně?

S Janou jsme se poznali v knihovně v Plzni. Byla knihovnice a já tam chodil psát diplomku. Zaujala mě tím, jak dokázala poradit každému studentovi knihu přesně na míru. Jednou mi podala Malého prince a řekla: „Tohle je kniha pro ty, co hledají odvahu být sami sebou.“

Začali jsme spolu trávit víc času – procházky v Borském parku, večery u čaje a nekonečné rozhovory o životě. Jana byla laskavá, vtipná a měla nadhled. Ale věděl jsem, že pro mé okolí nebude nikdy dost dobrá. Kamarádi mi to dávali jasně najevo.

„Hele, Petře,“ začal jednou Honza v hospodě U Salzmannů, „nechci ti kecat do života, ale fakt si myslíš, že s ní budeš šťastnej? Vždyť se k tobě vůbec nehodí.“

„A podle čeho?“ zeptal jsem se.

„No… prostě… vždyť víš. Vypadáš vedle ní divně. Lidi si budou myslet bůhvíco.“

Ten večer jsem odešel dřív než obvykle. Cestou domů jsem přemýšlel: Proč je pro všechny tak důležité, jak vypadáme? Proč nestačí, že se máme rádi?

S Janou jsme čelili posměškům i za zády. V práci mi kolegové naznačovali, že bych si mohl najít „lepší partii“. Jednou jsem zaslechl šepot: „To je ten Petr s tou tlustou knihovnicí.“

Jana to věděla. Nikdy si nestěžovala, ale viděl jsem jí v očích smutek. „Petře,“ řekla mi jednou večer v kuchyni našeho malého bytu na Slovanech, „jestli ti to vadí… jestli chceš odejít… pochopím to.“

Chytil jsem ji za ruku: „Nikdy bych tě neopustil kvůli tomu, co si myslí ostatní.“

Po roce jsme se rozhodli vzít. Když jsem to oznámil rodině, máma začala plakat. Táta jen mlčky odešel z místnosti. Lucie mi napsala dlouhou zprávu o tom, jak si ničíme život.

Přesto jsme svatbu naplánovali. Malou, jen pro pár přátel a Janinu maminku. Moje rodina nepřišla. Honza mi napsal: „Promiň, kámo, nemůžu tam být.“

Stáli jsme s Janou před oddávajícím na radnici v Plzni a já cítil směs štěstí a bolesti. Když jsme si řekli ano, Jana měla slzy v očích. „Děkuju ti,“ zašeptala.

Po svatbě jsme začali nový život – sami proti všem. Bylo to těžké. Někdy jsem měl pocit, že jsme jediní dva lidé na světě. Ale Jana mi dávala sílu. Každý den mě učila vidět krásu v obyčejných věcech – v západu slunce nad Radyní, v vůni čerstvě upečeného chleba nebo v dětském smíchu na hřišti.

Když se nám narodila Klárka, všechno se změnilo. Držel jsem ji poprvé v náručí a pochopil jsem, že všechno to trápení stálo za to. Jana byla úžasná máma – trpělivá a laskavá.

Jednoho dne přišla máma na návštěvu. Stála ve dveřích s kyticí růží a rozpačitým úsměvem.

„Můžu dál?“ zeptala se tiše.

Jana jí podala ruku: „Samozřejmě.“

Máma si sedla ke Klárce a rozplakala se: „Odpusť mi, Petře… byla jsem hloupá.“

Od té doby se věci začaly pomalu měnit. Rodina nás začala přijímat takové, jací jsme. Někteří přátelé se už nikdy neozvali – ale ti praví zůstali.

Dnes sedím na lavičce v parku a sleduji Janu s Klárkou, jak krmí holuby. Jsem šťastný – opravdu šťastný.

Kolik z nás ale žije ve strachu z toho, co řeknou ostatní? Kolik lidí se vzdá lásky jen proto, že jejich vztah není podle představ okolí? Co byste udělali vy?