Moje peníze, nebo moje svoboda? Příběh Jany, která se bála odejít

„Jano, kde máš výplatní pásku?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem za sebou zavřela dveře od bytu. Bylo mi dvacet pět, čerstvě vdaná, a v ruce jsem ještě držela kabelku. Petr stál u stolu, ruce v bok, a já cítila, jak se mi žaludek stáhl do uzlu. „Dám ti ji hned, jen si sundám kabát,“ odpověděla jsem tiše. Věděla jsem, že nemá cenu odporovat. Tak to bylo každý měsíc. Petr si sedl ke stolu, rozložil přede mnou papíry a já mu odevzdala celou výplatu. On pak rozhodoval, kolik mi dá na jídlo, na drogerii, na autobus. Vždycky říkal: „Jsi moje žena, starám se o nás. Peníze musí být pod kontrolou.“

Ze začátku jsem si myslela, že je to normální. Moje máma mi vždycky říkala: „Chlap má být hlava rodiny.“ A Petr byl zodpovědný, pracovitý, nikdy nám nic nechybělo. Jenže časem jsem si začala všímat, že kamarádky mají vlastní účty, kupují si oblečení bez toho, aby se někoho ptaly. Já jsem musela prosit o každou korunu. Když jsem chtěla jít s kolegyněmi na kávu, Petr se tvářil kysele: „Na co potřebuješ kafíčko? Máme doma kávovar.“

Jednou jsem přišla domů později z práce. Měli jsme uzávěrku a šéf mě požádal, abych zůstala déle. Petr už čekal v předsíni. „Kde jsi byla?“ vyštěkl na mě. „V práci,“ odpověděla jsem unaveně. „To určitě! S kým ses tam zdržela? S tím tvým kolegou Tomášem?“ Jeho žárlivost byla čím dál horší. Začal mi kontrolovat mobil, ptal se mě na každou zprávu. Když jsem se bránila, řekl jen: „Kdybys neměla co skrývat, nemusela by ses rozčilovat.“

Po třech letech manželství jsem měla pocit, že už nejsem sama sebou. Přestala jsem chodit ke kadeřnici – Petr říkal, že je to zbytečné vyhazování peněz. Přestala jsem se vídat s kamarádkami – prý mě jen kazí. Každý měsíc jsem mu odevzdávala výplatu a dostávala kapesné jako dítě. Když jsem chtěla něco koupit rodičům k narozeninám, musela jsem žádat o svolení.

Jednou u večeře Petr řekl: „Kdybys byla lepší hospodyně, neutráceli bychom tolik za jídlo.“ Mlčela jsem. V hlavě mi běželo: Jak tohle skončí? Co když jednou nebudu mít ani na autobus do práce? Co když mě jednou úplně odřízne od peněz?

Začala jsem si psát deník. Každý večer, když Petr usnul, zapisovala jsem si své pocity: strach, vztek, bezmoc. Psala jsem si i drobné radosti – když mi kolegyně pochválila účes nebo když jsem si tajně koupila čokoládu za drobné nalezené v kapse kabátu.

Jednoho dne mi kamarádka Lenka napsala: „Jano, dlouho jsme tě neviděly. Přijď na víno.“ Odpověděla jsem jí: „Nemůžu, Petr by se zlobil.“ Lenka mi odepsala: „Tohle není normální. Přijď aspoň na chvíli.“ Dlouho jsem váhala. Nakonec jsem si v práci nechala vyplatit stravenky a za ně koupila láhev vína – pro Lenku jako omluvu.

Setkání s kamarádkami bylo jako závan čerstvého vzduchu. Smály jsme se, povídaly si o práci i o dětech. Když přišla řeč na peníze, všechny se divily: „Ty fakt nemáš vlastní účet? To ti Petr všechno bere?“ Připadala jsem si trapně a zároveň mi došlo, jak moc je moje situace nenormální.

Po návratu domů mě čekal výslech. „Kde jsi byla? Proč jsi nebrala telefon?“ Lhala jsem: „Byla jsem u mámy.“ Petr mi nevěřil a další den mi zabavil mobil s tím, že ho nepotřebuji.

Začala jsem být zoufalá. V práci si všimli, že nejsem ve své kůži. Šéfová paní Novotná mě pozvala na kávu a zeptala se: „Jano, děje se doma něco?“ Rozbrečela jsem se a všechno jí řekla. Paní Novotná mě objala a řekla: „Tohle není v pořádku. Máš právo na vlastní peníze i svobodu.“

Doma jsem začala schovávat drobné – do staré krabičky od čaje pod postelí. Každý den pár korun z nákupu nebo z drobných v práci. Po půl roce jsem měla naspořeno dva tisíce korun. Bylo to málo, ale pro mě to znamenalo naději.

Jednoho večera Petr přišel domů opilý a začal křičet: „Jsi neschopná! Všechno děláš špatně!“ Hodil po mně talíř a já věděla, že už to dál nevydržím.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do batohu, vzala krabičku s úsporami a odešla k Lence. Plakala jsem celou cestu tramvají – bála jsem se, co bude dál.

Lenka mě objala a řekla: „Udělala jsi správně.“ Pomohla mi najít právničku i psycholožku. Začala jsem chodit na terapie a učila se znovu věřit sama sobě.

Rozvod byl těžký – Petr vyhrožoval, že mě zničí, že beze mě nic nezvládnu. Ale já už věděla, že mám sílu odejít.

Dnes mám vlastní účet i byt 1+kk v Nuslích. Pracuji pořád ve stejné firmě a konečně si můžu koupit kávu nebo knížku bez pocitu viny.

Někdy si říkám: Proč mi trvalo tak dlouho pochopit, že láska není o kontrole? Kolik žen kolem nás žije podobný příběh a bojí se odejít? Co byste udělali vy na mém místě?