Faktura za lásku: Když se manželství změní v účetnictví

„Tohle už je moc, Marku! Co to má znamenat?“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem v ruce svírala papír s hlavičkou: FAKTURA. Byla na něm vypsaná čísla, položky jako „praní prádla – 5 000 Kč“, „vaření večeří – 8 000 Kč“, „hlídání dětí – 12 000 Kč“. Pod tím vším stálo: CELKEM ZA 14 LET MANŽELSTVÍ – 1 200 000 Kč. Moje ruce se třásly a v hlavě mi hučelo. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět zhroutil.

Marek byl vždycky trochu suchar, ale nikdy bych nečekala, že to zajde tak daleko. Vždycky jsme si dělali legraci, že bychom si měli vést účetnictví domácnosti, ale tohle? To už nebyl vtip. To byla rána pod pás. Vzpomněla jsem si na naši svatbu v malém kostele v Jičíně, na to, jak jsme se smáli, když nám pršelo štěstí a já měla šaty celé od bláta. Tehdy jsme byli šťastní. Kde se to všechno pokazilo?

„To myslíš vážně?“ ptala jsem se ho, když konečně přišel domů. Stál ve dveřích, tvářil se unaveně a v očích měl něco cizího. „Jen jsem chtěl, abys pochopila, jak moc dávám a jak málo dostávám zpátky,“ řekl tiše. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Vždyť já taky dávám! Každý den! Ale nikdy jsem to nepočítala.

Začali jsme se hádat. O peníze, o děti, o to, kdo kdy naposledy umyl koupelnu nebo kdo zapomněl koupit mléko. Marek mi vyčítal, že jsem pořád doma s dětmi a on musí všechno platit. Já mu zase připomínala, že bez mé práce by neměl kde bydlet ani co jíst. Slova létala vzduchem jako šípy a já měla pocit, že už nejsme partneři, ale dva účetní v bitvě o poslední korunu.

Nejhorší bylo, když do toho všeho vstoupila jeho matka, paní Novotná. „Víš, Lucko,“ řekla mi jednou u kávy, „Marek je unavený. Ty jsi pořád doma, ale on musí živit rodinu. Možná bys měla být vděčnější.“ Cítila jsem se ponížená a naštvaná zároveň. Nikdo neviděl moje slzy po nocích ani to, jak se snažím udržet rodinu pohromadě.

Jednoho dne jsem našla v jeho mobilu zprávy od nějaké Jany. Byly plné smajlíků a srdíček. Srdce mi spadlo až do žaludku. „Kdo je Jana?“ zeptala jsem se ho večer u večeře. Nejdřív mlčel, pak jen suše řekl: „Kolegyně z práce.“ Ale já věděla své.

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě, o něm, o našem manželství. Přestali jsme spolu mluvit. Doma bylo ticho jako v hrobě. Děti si hrály samy a já měla pocit, že selhávám jako matka i jako žena.

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, jestli má cenu bojovat dál. Vzpomněla jsem si na tátu, který nás opustil kvůli jiné ženě, když mi bylo deset. Tehdy jsem si slíbila, že moje rodina bude jiná. Ale teď jsem byla přesně tam, kde byla máma před lety.

Rozhodla jsem se promluvit s Markem naposledy otevřeně. „Marku, co od nás vlastně chceš?“ zeptala jsem se tiše. Seděl u stolu a díval se do stolu. „Chci být šťastný,“ řekl nakonec. „A ty?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Chtěla jsem být šťastná taky, ale nevěděla jsem už jak.

Další týdny byly plné ticha a napětí. Marek chodil domů později a později. Jednou večer přišel domů opilý a začal křičet: „Ty nikdy nepochopíš, co pro mě znamená svoboda! Já už nechci žít jako otrok!“ Děti plakaly a já ho prosila, aby přestal.

Nakonec odešel k Janě. Zůstala jsem sama s dětmi v našem bytě na sídlišti v Hradci Králové. První týdny byly peklo – slzy, výčitky, pocit selhání. Ale pak jsem začala znovu dýchat. Našla jsem si práci v knihovně a začala chodit na jógu. Děti pomalu přestaly plakat a začaly se zase smát.

Marek mi občas píše zprávy – většinou ohledně peněz nebo dětí. Někdy cítím vztek, jindy smutek nebo lítost nad tím vším promarněným časem.

Občas si říkám: Kde jsme udělali chybu? Bylo to opravdu jen o penězích? Nebo jsme prostě zapomněli milovat?

Co myslíte vy? Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší začít znovu úplně od začátku?