Bratr mé ženy mi mlčky podal obálku plnou peněz. Tušil jsem, že něco není v pořádku – a měl jsem pravdu. Celá pravda vyšla najevo až teď.

„Vem si to. Nic neříkej,“ zašeptal Martin a vtiskl mi do ruky těžkou obálku. Byli jsme sami v kuchyni, venku už padal večer a v bytě panovalo napjaté ticho. Srdce mi bušilo až v krku. Věděl jsem, že tohle není obyčejná půjčka mezi švagry. Něco bylo špatně – cítil jsem to v kostech.

Moje žena Jana byla vždycky s Martinem neuvěřitelně blízká. Od dětství drželi spolu, protože jejich rodiče se rozvedli, když jim bylo sotva deset. Vždycky jsem to respektoval, ale poslední roky jsem měl pocit, že Martin překračuje hranice. Neustále volal, žádal o rady, někdy i o peníze. Jana mu nikdy neřekla ne.

Před pěti lety přišel poprvé s prosbou o „malou půjčku“. Prý rozjíždí podnikání – autodílnu v Libni. „Je to jen na pár měsíců, pak ti to vrátím i s úroky,“ sliboval tehdy. Jana mě přemluvila, abychom mu půjčili dvě stě tisíc. Byli jsme tehdy čerstvě po svatbě a plánovali rodinu, ale věřil jsem jí.

Jenže peníze se nikdy nevrátily. Martin se vymlouval na špatné zákazníky, na krizi, na všechno možné. Jana ho omlouvala: „Vždyť je to můj brácha, přece ho nenecháme ve štychu.“ Já jsem mlčel, abych nenarušil jejich vztah.

A pak přišla ta noc s obálkou. Martin vypadal nervózně, potil se a pořád se rozhlížel. „Prosím tě, hlavně to neříkej Janě,“ šeptal. „Je to pro ni lepší.“

Když odešel, otevřel jsem obálku. Bylo tam snad půl milionu korun – v pětitisícovkách, svázané gumičkou. Ruce se mi třásly. V hlavě mi vířily otázky: Odkud má tolik peněz? Proč mi je dává? A proč nesmí Jana nic vědět?

Celou noc jsem nespal. Ráno jsem Janě řekl, že Martin přijel jen na kafe a rychle zase zmizel. Lhal jsem jí poprvé v životě.

Další týdny byly jako zlý sen. Martin mi začal psát šifrované zprávy: „Schovej to dobře.“ „Nikomu nic neříkej.“ „Jde o všechno.“

Jednou večer jsem ho přistihl, jak se hádá s nějakým mužem před naším domem. Slyšel jsem jen útržky: „Dlužíš mi! To nejsou tvoje prachy!“ Martin byl bledý jako stěna.

Začal jsem pátrat na vlastní pěst. Zjistil jsem, že jeho autodílna zkrachovala už před rokem a že má dluhy u lichvářů. Peníze v obálce nebyly jeho – byly to peníze, které měl někomu předat, ale místo toho je schoval u mě.

Když jsem na něj uhodil, zhroutil se: „Já už nevím, co mám dělat! Oni mi vyhrožují… Jestli jim to nedám zpátky, půjdou po mně… nebo po Janě!“

Byl jsem v šoku. Všechno se mi zhroutilo pod rukama. Měl jsem chránit svou ženu a místo toho jsem ji vystavil nebezpečí.

Rozhodl jsem se říct Janě pravdu. Seděli jsme spolu dlouho do noci v kuchyni a já jí všechno vyklopil – o obálce, o dluzích, o Martinových lžích.

Jana nejdřív mlčela. Pak začala plakat: „Proč jsi mi to neřekl? Proč jsi mi nevěřil?“

„Chtěl jsem tě chránit…“ šeptal jsem.

„Ale já nejsem dítě! To je můj bratr! Měla jsem právo vědět!“

Od té doby mezi námi visí ticho. Jana s Martinem skoro nemluví. Já se cítím jako zrádce – zradil jsem její důvěru i naši rodinu.

Martin nakonec musel prodat byt po rodičích a odstěhoval se na druhý konec republiky. Peníze jsme vrátili lichvářům – i za cenu toho, že jsme přišli o všechny úspory na vlastní bydlení.

Dnes sedím u okna a přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí? Měl jsem mlčet? Nebo říct pravdu hned?

Co byste udělali vy? Dá se vůbec ještě někdy znovu důvěřovat člověku, který vás takhle zradil?