Ve čtvrtek mi rodiče oznámili, že byt po babičce dostane jen moje sestra. Nikdy jsem si nemyslela, že mě vlastní rodina takhle zradí.

„Takže tohle je vaše rozhodnutí? Opravdu?“ vyhrkla jsem, když táta položil na stůl papíry. V obýváku bylo dusno, i když venku už dávno padla tma a v Praze se rozsvítila světla. Moje sestra Klára seděla vedle mě, ruce složené v klíně, oči sklopené. Máma se na mě dívala s tím svým smutným pohledem, který jsem vždycky nesnášela – jako by jí bylo líto, že mi ubližuje, ale stejně to udělá.

„Lucko, prosím tě, nebuď hysterická,“ řekl táta a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá vztek. „Tohle je pro dobro celé rodiny. Klára má děti, potřebuje větší byt. Ty jsi sama, zvládneš to.“

„Aha, takže protože nemám děti a žiju sama, tak nemám nárok na nic? To je fér?“ skoro jsem křičela. Klára se ani nepohnula. Vždycky byla ta hodná, tichá, nikdy se nehádala. Ale teď jsem v jejích očích viděla něco nového – možná vinu, možná úlevu.

„Lucko, víš přece, že jsme o tom mluvili,“ vložila se do toho máma. „Byt po babičce je velký a Klára s dětmi ho využije líp. Ty máš tu svou garsonku, jsi samostatná.“

„A co když bych taky chtěla rodinu? Co když bych taky chtěla větší byt? To už nikoho nezajímá?“ slzy mi stékaly po tváři a já je nenáviděla za to, že mě dohnali k pláči.

Táta si povzdechl. „Lucko, nechtěli jsme ti ublížit. Ale musíš pochopit, že život není vždycky spravedlivý.“

Zvedla jsem se od stolu a odešla do chodby. Slyšela jsem za sebou tiché šepoty rodičů a Klářin vzlyk. Oblékla jsem si kabát a vyběhla ven do chladné noci. Ulice byla prázdná, jen někde v dálce štěkal pes.

Celou cestu domů jsem přemýšlela o tom, jak jsme se sem dostali. Babička byla vždycky spravedlivá – když nám s Klárou kupovala dárky, vždycky byly stejně drahé. Když pekla koláče, každý dostal stejný kus. A teď? Teď mám pocit, že jsem pro vlastní rodiče méněcenná.

Druhý den mi volala Klára. „Lucko… prosím tě… můžeme si promluvit?“ Její hlas byl roztřesený.

„O čem? O tom, jak jsi mi ukradla byt?“ vyjela jsem na ni.

„To není fér! Já jsem to nechtěla… Víš dobře, že bych byla radši, kdybychom se domluvily spolu. Ale máma s tátou… prostě rozhodli.“

„A ty jsi jim to odkývala,“ skočila jsem jí do řeči.

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Lucko, já ti klidně dám půlku peněz z toho bytu. Jenom… nechci, abychom se kvůli tomu rozhádaly.“

„To už je pozdě,“ řekla jsem tiše a zavěsila.

Celé týdny jsem chodila do práce jako tělo bez duše. V kanceláři si kolegyně šeptaly o dovolených a dětech, zatímco já přemýšlela jen o tom jediném – proč mě rodiče odsunuli na druhou kolej? Proč je pro ně důležitější Klářina rodina než já?

Jednou večer jsem seděla u vína s kamarádkou Janou. „Víš, Lucko,“ řekla opatrně, „možná bys měla rodičům říct, jak moc tě to bolí. Třeba si to ani neuvědomují.“

„Oni to vědí,“ odpověděla jsem hořce. „Jen jim na tom nezáleží.“

Začala jsem se vyhýbat rodinným setkáním. Na Vánoce jsem přijela jen na chvíli a odešla dřív než ostatní. Máma mi psala dlouhé zprávy o tom, jak jí chybím a jak jí to mrzí – ale nikdy nenapsala jediné slovo omluvy.

Jednou večer mi přišla zpráva od táty: „Lucko, potřebujeme si promluvit.“

Sešli jsme se v kavárně na Vinohradech. Táta vypadal starší než kdy dřív.

„Lucko… vím, že jsme ti ublížili. Ale věř mi, že jsme to mysleli dobře. Chtěli jsme pomoct Kláře…“

„A co já?“ zeptala jsem se tiše.

Táta sklopil oči. „Mysleli jsme si, že ty to zvládneš líp.“

„Ale proč bych měla být pořád ta silnější? Proč já musím být ta, která všechno vydrží?“

Nevěděl co říct.

Od té doby uplynulo několik měsíců. S Klárou spolu mluvíme jen zřídka – vztah mezi námi je napjatý jako nikdy předtím. Rodiče se snaží tvářit, že je všechno v pořádku, ale já vím své.

Někdy večer sedím u okna svého malého bytu a přemýšlím: Je rodina opravdu důležitější než spravedlnost? A dá se vůbec někdy odpustit taková zrada?

Co byste udělali vy na mém místě? Dokázali byste odpustit vlastní rodině takovou nespravedlnost?