Syn mi řekl, že babička potřebuje pomoc. Netušila jsem, co všechno se za tím skrývá…

„Mami, babička je poslední dobou nějaká divná. Pořád brečí a říká, že jí nikdo nechybí.“ Synův hlas se mi zarýval do srdce jako ledová jehla. Seděli jsme spolu u stolu, mezi námi talíř s nedojedenou svíčkovou, a já cítila, jak se mi v hlavě rozbíhá tisíc myšlenek. Bývalá tchyně, paní Novotná, pro mě vždycky byla synonymem napětí – po rozvodu s Petrem jsme spolu mluvily jen o dětech a nikdy o ničem osobním. Ale teď… teď mi její samota najednou nebyla lhostejná.

„A co ti ještě říkala?“ zeptala jsem se opatrně. Syn pokrčil rameny: „Že už jí nikdo nevolá. Že je jí smutno. A že má někdy pocit, že už tu nemá co dělat.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak snadné je někoho odepsat jen proto, že nám kdysi ublížil. Ale co když právě teď potřebuje pomoc? Co když je tohle ten okamžik, kdy můžeme všechno změnit?

Druhý den jsem stála před jejím panelákem na sídlišti v Modřanech. V ruce jsem svírala kytici narcisů a v hlavě mi běžely všechny naše hádky – od těch o výchově dětí až po poslední výměnu názorů na Štědrý den před dvěma lety. Zazvonila jsem. Dveře se otevřely a paní Novotná stála přede mnou v županu, oči červené od pláče.

„Co tu děláš?“ vyhrkla překvapeně.

„Přišla jsem na kafe,“ řekla jsem tiše a podala jí květiny. Chvíli na mě koukala, jako bych byla z jiné planety. Pak mě pustila dovnitř.

Byt byl tichý a chladný. Na stole ležely neotevřené dopisy a v koutě stála stará fotografie jejího manžela, který zemřel před pěti lety. Sedly jsme si naproti sobě a já cítila, jak mezi námi visí roky nevyřčených slov.

„Vím, že jsme si toho hodně řekly… i neřekly,“ začala jsem opatrně. „Ale slyšela jsem od Filipa, že ti není dobře.“

Chvíli mlčela. Pak se jí zlomil hlas: „Víš, když Petr odešel… zůstala jsem sama. Myslela jsem, že aspoň děti budou chodit častěji. Ale mají svůj život. A já… já už nevím, proč ráno vstávám.“

Najednou mi došlo, jak moc jsme si všechny ty roky ubližovaly – ona mně svými poznámkami o tom, jak špatně vychovávám děti; já jí tím, že jsem ji odstřihla od rodiny po rozvodu s Petrem. Ale teď tu seděla zlomená žena, která potřebovala obejmout.

„Můžu ti pomoct?“ zeptala jsem se tiše.

Rozplakala se. A já ji poprvé v životě objala.

Začaly jsme spolu trávit víc času – chodily jsme na procházky do parku Na Pankráci, pekly bábovku podle jejího receptu a povídaly si o všem možném. Postupně mi začala vyprávět o svém dětství v Jičíně, o tom, jak milovala svého muže a jak těžké bylo přijmout jeho smrt.

Jednou večer mi zavolal Petr: „Slyšel jsem od mámy, že za ní chodíš. Proč to děláš?“ Jeho hlas byl podrážděný.

„Protože je sama. Protože je to pořád babička našich dětí,“ odpověděla jsem klidně.

„Ale ona ti vždycky jen házela klacky pod nohy!“

„Možná právě proto potřebuje někoho blízkého teď nejvíc.“

Petr mlčel. Pak jen zamumlal: „Díky.“

Začalo se něco měnit – nejen mezi mnou a paní Novotnou, ale i v celé rodině. Děti za ní začaly chodit častěji, Petr ji vzal jednou na oběd do restaurace U Kaštanu a dokonce i jeho sestra Jana přijela z Brna na víkend.

Jednoho dne jsme seděly s paní Novotnou na balkoně a ona se zadívala do dálky: „Víš, nikdy bych nevěřila, že zrovna ty budeš ta, kdo mi pomůže najít zase smysl života.“

Usmála jsem se: „Možná jsme obě musely projít bolestí, abychom pochopily, co je opravdu důležité.“

A tak jsme spolu začaly nový život – ne jako tchyně a snacha, ale jako dvě ženy, které spojila samota a touha po odpuštění.

Někdy si říkám: Kolik lidí kolem nás trpí jen proto, že jsme příliš hrdí nebo zranění na to udělat první krok? A kolik šancí na smíření nám ještě život nabídne?