„Můj manžel ti ten barák opravovat nebude!” – Jak ultimátum mé tchýně rozvrátilo naši rodinu

„Tohle už dál nejde, Martine! Tvoje máma mi dneska zase volala a řekla mi do očí, že ti nedovolí ztrácet čas s naším domem. Prý máš dost práce na jejich baráku a já si mám poradit sama!“ Vzlykla jsem a opřela se o kuchyňskou linku, zatímco Martin seděl u stolu a mlčel. V jeho očích jsem viděla únavu i bezmoc.

„Prosím tě, neřeš to teď. Máma je prostě taková…“ začal tiše, ale já ho nenechala domluvit. „Neřeš to? Vždyť už mě to dusí! Celý život žiju v tomhle rozpadajícím se domě, co postavili moji prarodiče. Každý den se bojím, že mi spadne strop na hlavu. A když už konečně mám někoho, kdo by mi mohl pomoct, tvoje máma mi to chce překazit!“

Martin si povzdechl a zadíval se z okna na dvorek, kde se mezi kopřivami ztrácela stará pumpa. „Já vím, že je to pro tebe důležité. Ale máma… Ona je sama na všechno od té doby, co táta umřel. Má strach, že ji opustím.“

Vzpomněla jsem si na dětství v našem domě na kraji malé vesnice u Litomyšle. Dům byl kdysi chloubou rodiny, ale roky a nedostatek peněz udělaly své. Omítka opadávala, okna netěsnila a v zimě jsme topili jen v jedné místnosti. Po smrti dědy zůstala babička sama a já jí slíbila, že dům nikdy neopustím. Teď byl můj a já chtěla splnit svůj slib – opravit ho a založit tu vlastní rodinu.

Jenže Martinova matka, paní Novotná, měla jiné plány. Po smrti svého muže se upnula na syna a nikdy mi nedokázala odpustit, že si ho „odvádím“. Od začátku našeho vztahu dávala najevo, že pro ni nejsem dost dobrá. Když jsme oznámili svatbu, řekla mi do očí: „Doufám, že víš, co děláš. Martin je jediný, kdo mi zbyl.“

Teď se její slova vracela jako ozvěna pokaždé, když jsem doma slyšela praskání trámů nebo když jsem v noci nemohla spát kvůli strachu z další hádky. Martin byl mezi dvěma mlýnskými kameny – chtěl být dobrým synem i manželem, ale čím víc se snažil vyhovět oběma stranám, tím víc se všechno hroutilo.

Jednoho večera přišla paní Novotná nečekaně k nám. Vešla bez zaklepání a hned spustila: „Martine, zítra přijede kominík. Potřebuju tě doma. A ty,“ otočila se ke mně s ledovým klidem, „bys měla pochopit, že rodina je jen jedna.“

„A já snad nejsem rodina?“ vyhrkla jsem.

„Ty? Ty jsi jen přivdaná! Tenhle dům je stejně k ničemu. Můj vnuk nebude vyrůstat v takové ruině!“

Martin stál mezi námi jako socha a já cítila, jak se mi hroutí svět. Po jejím odchodu jsme spolu nemluvili celé dva dny.

Začala jsem chodit po vesnici a ptát se sousedů na rady i pomoc. Někteří nabízeli drobné práce nebo staré cihly, jiní jen pokrčili rameny: „Víš jak to chodí… Tchýně je tchýně.“

Jednou večer za mnou přišla sousedka paní Dvořáková: „Lucko, já tě obdivuju. Ale musíš si stát za svým. Jestli teď ustoupíš, nikdy už ten dům neopravíš.“

Ale jak mám stát za svým, když cítím, že ztrácím i Martina? Začal trávit víc času u mámy – prý jí pomáhá s opravou střechy nebo sekáním trávy. Když jsem mu navrhla, že bychom mohli pracovat na našem domě spolu o víkendech, jen pokrčil rameny: „Teď to nejde.“

Jednoho dne jsem našla na stole dopis od babičky – starý list popsaný drobným písmem: „Lucinko, nikdy nezapomeň, odkud pocházíš. Dům je víc než jen zdi – je to naše rodina.“ Rozplakala jsem se nad těmi slovy a rozhodla se jednat.

Začala jsem sama opravovat to, co šlo – natírala plot, lepila tapety ve světnici a sháněla levné materiály přes internetové bazary. Každý den jsem doufala, že Martin přijde a přidá se ke mně. Místo toho přišel s novinkou: „Máma chce udělat novou koupelnu. Potřebuje mě tam ještě aspoň měsíc.“

„A co já? Co náš dům?“ ptala jsem se zoufale.

„Lucko… Prosím tě…“ vydechl a odešel ven.

Začala jsem pochybovat o všem – o našem manželství i o sobě samotné. Proč mám pocit, že musím bojovat o vlastní domov? Proč mám pocit, že pro Martina nikdy nebudu na prvním místě?

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a slyšela tiché zaklepání. Ve dveřích stál Martin – unavený, ale s očima plnýma slz.

„Promiň mi to všechno… Já nevím, co mám dělat. Nechci tě ztratit ani mámu zklamat.“

Objala jsem ho a oba jsme plakali.

Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli někdy opravíme náš dům nebo jestli najdeme cestu zpátky k sobě.

Ale jedno vím jistě – někdy je nejtěžší boj ten o vlastní štěstí.

A tak se ptám: Má cenu bojovat za svůj domov i za cenu rodinných rozepří? Nebo bych měla ustoupit a nechat minulost být? Co byste udělali vy?