Když ti dcera volá jen kvůli penězům: Příběh matky, která ztratila spojení se svým dítětem

„Mami, potřebuju tři tisíce. Pošleš mi je ještě dneska?“ Lucčin hlas zněl v telefonu unaveně, odměřeně. Ani pozdrav, ani otázka, jak se mám. Jen požadavek, jako bych byla bankomat. Stála jsem v kuchyni u okna, venku pršelo a kapky stékaly po skle stejně jako slzy po mé tváři. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už mě dcera dávno nevnímá jako mámu. Jsem pro ni jen prostředek k přežití.

„Lucie, co se děje? Proč zase potřebuješ peníze?“ zeptala jsem se tiše, snažila se potlačit třes v hlase. Věděla jsem, že ji tím rozčílím.

„Mami, neřeš to. Prostě je potřebuju. Pošleš mi je nebo ne?“

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla malá. Jak jsme spolu pekly bábovku, jak mě objímala a šeptala mi do ucha, že mě má nejradši na světě. Kde se to všechno ztratilo? Kdy jsme se odcizily natolik, že mezi námi zůstaly jen peníze?

„Lucie, já ti ráda pomůžu, ale… nemohla bys někdy zavolat jen tak? Zeptat se, jak se mám? Nebo přijít na kafe?“

Na druhém konci bylo ticho. Pak povzdechla: „Mami, teď fakt nemám čas na řeči. Pošleš mi to nebo ne?“

Zavěsila jsem a posadila se ke stolu. Ruce se mi třásly. V hlavě mi běžely vzpomínky na rozvod s jejím otcem. Bylo jí tehdy dvanáct. Snažila jsem se být silná pro ni i pro sebe, ale možná jsem selhala. Možná jsem jí nedokázala dát dost lásky nebo jistoty. Možná proto teď hledá útěchu v penězích místo v objetí.

Večer jsem šla za sousedkou Janou. Vždycky měla pro mě pochopení.

„Aleno, ty jí pořád posíláš peníze? Víš přece, že si tím jen škodíš,“ řekla mi soucitně.

„Já vím, Jano. Ale bojím se, že když jí nepomůžu, už mi nikdy nezavolá. Že ji ztratím úplně.“

Jana mě objala a já poprvé po dlouhé době brečela nahlas. Bylo to jako protržená hráz.

Další den jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli mého smutku.

„Aleno, co se děje?“ ptala se mě Petra u kávovaru.

„To nic… jen rodinné starosti.“

Ale nebylo to nic. Bylo to všechno.

Odpoledne jsem seděla doma a přemýšlela, kde jsme udělaly chybu. Lucie studovala vysokou školu v Brně a já byla pyšná, že to zvládla sama. Jenže pak přišel první kluk – Tomáš – a s ním i první dluhy. Pak druhý kluk – Michal – a s ním ještě větší problémy. Lucie začala chodit do práce, ale peníze jí nikdy nestačily.

Jednou jsem ji navštívila bez ohlášení. Otevřela mi ve dveřích v županu a tvářila se otráveně.

„Mami, proč jsi přijela? Mám toho teď fakt hodně.“

Přinesla jsem jí koláč a chtěla si s ní povídat o životě, o tom, co ji trápí. Ale ona jen koukala do mobilu a odpovídala jednoslovně.

„Lucie, co se s tebou děje? Proč jsi pořád tak odtažitá?“

„Mami, nech to být! Já už nejsem dítě!“

V tu chvíli jsem pochopila, že ji nedokážu zachránit před světem ani před sebou samou.

Doma jsem seděla u stolu a dívala se na staré fotky. Lucie na nich měla copánky a smála se na celé kolo. Kde je ta holčička? Kam zmizela?

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka mi řekla: „Musíte si nastavit hranice. Jinak vás to zničí.“

Ale jak nastavit hranice vlastnímu dítěti?

Jednoho dne mi Lucie volala znovu.

„Mami… promiň… já vím, že tě pořád jen prosím o peníze… Ale já fakt nevím kudy kam.“

V jejím hlase byl poprvé strach a zoufalství.

„Lucie, já tě mám ráda. Ale nemůžu ti pořád jen posílat peníze. Potřebuju tě mít zpátky jako dceru… Ne jako žadatelku o půjčku.“

Na druhém konci bylo dlouho ticho.

„Mami… já nevím, jestli to dokážu.“

„Já taky ne… Ale můžeme to zkusit spolu.“

Od té doby jsme spolu začaly mluvit častěji – někdy to bylo těžké, někdy bolestivé. Ale poprvé po letech jsem měla pocit, že mezi námi zase něco vzniká.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebepoškozováním? A kdy je čas říct vlastnímu dítěti dost? Co byste udělali vy na mém místě?