Když jsem zjistil, že tátovi zbývá jen pár měsíců života, rozhodl jsem se mu splnit jeho největší sen – i kdybych měl překročit všechny hranice

„Tati, proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkl jsem, když jsem stál v kuchyni a díval se na něj, jak si třese rukama nalévá čaj. Máma stála opodál, oči zarudlé od pláče. Táta se na mě podíval tím svým klidným pohledem, který mě vždycky uklidňoval, ale tentokrát to nezabralo. „Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, Davide. Máš před sebou maturitu, hokej…“ Jeho hlas se zlomil a já cítil, jak se mi hroutí svět pod nohama.

Bylo mi sedmnáct a táta byl můj hrdina. Vždycky stál u mantinelu, když jsme hráli zápasy za HC Slavia Praha dorost. Nikdy nevynechal jediný zápas, dokud mu to zdraví dovolilo. Jenže teď… rakovina slinivky. Lékaři mu dali pár měsíců. Máma mi to řekla až dnes, když už nebylo cesty zpět.

Seděli jsme u stolu a já měl pocit, že se dusím. „Tati… je něco, co bys chtěl ještě zažít?“ zeptal jsem se tiše. Usmál se smutně: „Chtěl bych tě vidět hrát finále. Vždycky jsem věřil, že jednou budeš stát na ledě v O2 aréně a já budu v hledišti.“

Jenže sezóna skončila před týdnem. Prohráli jsme v semifinále s Kometou Brno. Finále nebylo. A já věděl, že už nikdy nebude mít šanci mě vidět hrát o zlato.

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem, jak bych mu mohl ten sen splnit. Ráno jsem volal trenérovi, panu Novákovi. „Davide, to je šílený nápad… Ale víš co? Zkusím zavolat klukům.“

Během pár hodin jsme měli domluvený zápas – Slavia proti Spartě, naši největší rivalové. Kluci z obou týmů souhlasili bez váhání. Všichni věděli, co táta pro mě znamená. Dokonce i správce zimáku nám otevřel halu mimo sezónu.

Začalo to být skutečné až ve chvíli, kdy jsem doma oznámil: „Tati, zítra hrajeme finále. Pro tebe.“ Máma se rozplakala a táta jen nevěřícně kroutil hlavou: „To nemyslíš vážně…“

Druhý den ráno jsme ho s mámou oblékli do jeho oblíbené červenobílé šály a pomalu ho vedli do auta. Cestou na zimák mlčel a držel mě za ruku tak pevně, až mě bolela.

Když jsme vešli do haly, čekalo nás překvapení – tribuny byly plné kamarádů, sousedů i bývalých spoluhráčů táty z jeho mladých let. Všichni přišli fandit.

Zápas začal a já měl pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Hráli jsme naplno – nikdo nic nešidil. Každý gól byl jako malý zázrak. Táta seděl v první řadě a mával šálou nad hlavou jako za starých časů.

Ve třetí třetině byl stav 2:2. Minutu před koncem jsem dostal přihrávku od Tomáše a vystřelil z první. Puk proletěl kolem brankáře Sparty a zapadl do sítě. Celá hala vybuchla nadšením.

Rozběhl jsem se k mantinelu a podíval se tátovi do očí. Plakal – poprvé v životě jsem ho viděl brečet štěstím.

Po zápase mě objal tak silně, jak jen mohl: „Děkuju ti, Davide. To byl můj největší sen.“

Doma jsme ještě dlouho seděli v kuchyni a povídali si o všem možném – o jeho dětství v Žižkově, o tom, jak mě poprvé vzal na led, o tom, jak je důležité nikdy se nevzdávat.

Táta odešel o dva měsíce později. Ale ten den na zimáku nám už nikdo nevezme.

Někdy si říkám: Proč čekáme s velkými gesty až na poslední chvíli? Proč si neříkáme častěji, co pro nás druzí znamenají? Co byste udělali vy pro své nejbližší?